zápis tragikomedie. nebo jenom tragédie

11. listopadu 2015 v 14:55 | viola. |  Zápisky
Tak jo. Nádech výdech. Nádech výdech. A teď pomalu odlož ten talíř zpátky na stůl. Přesně takhle. Pomalu a v klidu. Nestresuj se. Tak, vidíš. A nech ten talíř kde je a hlavně ho PROSIMTĚ nerozbíjej. Talíř ti nic neudělal. Nemusíš s ním házet jenom proto, že jsi naštvaná.


Jsem víc než to.

A to je?

Hodně hodně hodně naštvaná.

(Jenom trocha schizofrenie)

Pokus číslo dva, lidi.
Hmm...jsem fakt naštvaná, opravdu že jo. Ale ten talíř za nic nemohl, vážně. Jenom byl prostě po ruce, když jsem sčítala to všechno, kvůli čemu jsem naštvaná. Už jenom ždibíček čehokoli, co dává do chodu cholerickou reakci a budete mě uklízet ze zdí, tak moc bych vybouchla. Ani mistra světa v puzzle už by mě v životě nedal dohromady.
(Mimochodem, všimli jste si, že když potřebujete uklidnit, Rammsteini nejsou zrovna nejlepší pomocníci?)

K věci. Nefňukala jsem tu hodně dlouho. Za celý listopad jsem sem nedala ani jeden jediný fňuk. Ale víte co? Místo toho, abych na sebe byla patřičně hrdá jsem dospěla ke zjištění, že to bez toho prostě a jednoduše nejde. A vlastně jsem se v nápadech na normální články tak trochu sekla. Mám rozepsané asi čtyři, všechny v půlce a nevím, jak dál. Já prostě nevím, jak dál. Ten jeden je hrozně originální, no nekecám. Je to o mých nejoblíbenějších počítačových hrách. Je lehké psát takové články, a tak mi už jen stačí rozpomenout se, jak konkrétně byl ten příběh v Mafii II, abych se mohla trochu rozepsat. Od tohohle nápadu se vyvinul druhý nápad, kde mám takových dvě stě slov - sepsala jsem moje teorie ke hře Life is Strange, protože jsem konečně u konce. A mám toho spoustu co říct. Potom tam mám něco o mém nelehkém životu introverta (ne, není to takové klišé, jako se zdá) a jeden, no ten jeden, to byla povídka. Nečekaně, taky je momentálně někde v půlce. A teď potřebuju pomoct, drazí a nejdražší - měl by někdo z vás zájem o některý z těch článků? Ať vím, jestli se vyplatí psát ho? Prosím, pište, budu vážně ráda..

Nuže dobrá. Zpět k původnímu zaměření mého článku.
Nebyla bych to já, aby se moje naštvanost neskládala ze dvou částí - ze vzteku na lidi, a ze vzteku na sebe, že se k těm lidem chovám až moc hezky, i když bych nemusela. Já nemusím. Nevidím důvod, proč bych měla.

Za prvé. Jsem naštvaná kvůli Květoslavovi (nepozastavujte se nad tím, kdo to je. Vysvětlím)
Za druhé. Může za to Mrcha.
Za třetí. Řekněme, že je písemka z matiky člověk. Tak ona za to může taky.
Za čtvrté. Vynechala bych ho z toho, ale nejde to, Osoba za to taky může.
Za páté. V neposlední řadě si za to můžu taky já sama.
Za šesté. Může za to i můj krk.

Hrozně jsem se snažila zůstat nad věcí a mávnout nad tím rukou - vždyť je to jedno, když se do vás zamiluje kluk, o kterýho byste vy neopřeli ani hrabě. Stává se to běžně, podle čtvrtého odstavce zákonu schválnosti už je to v 11 krajích ČR povinností - v těch zbylých to zatím čeká na potvrzení, které ale přijde velmi brzy, nebojte.
Dobře. To vědomí se skousnout dá. Vždyť je to přirozený. Ale přesto bych byla opravdu ráda, kdyby mi dal pokoj. Kdyby nebyl všude kam se kouknu a nečuměl na mě kdykoli mám tu smůlu a kouknu se na něj. A kdyby se tak strašně nesnažil dostat se do středu mojí pozornosti.
Chápejte to takhle - ono je hezký, když víte, že je tu někdo, komu se líbíte a kdo si o vás myslí něco hezkého, ale na druhou stranu zase chápejte, jak hrozně je to nepříjemný, když je to někdo jako...Květoslav.
Tak třeba dneska jsem se normálně bavila s Pampeliškou..no, normálně, v rámci našich možností. Snad chápete. Prostě jsme seděly na lavici a povídaly si. Bylo tam něco o pstruhovi, o fotbalu a o gta5, takový ty každodenní holčičí kecy. A pak přišel Král Idiotů. Že si s náma popovídá. A v jeho těsném závěsu se táhl Květoslav. Ale Květoslav si s námi nepovídal. Jenom stál a propaloval mě pohledem, až jsem to nevydržela a použila geniální výmluvu, tedy že musím na záchod. To samé jsem udělala toho dne asi ještě dvakrát - například když jsem si v klidu seděla na lavičce a kousala jablko, a co nevidím stát ve dveřích třídy - Květoslava, jak mě "nenápadně" sleduje. Říkejte si co chcete, považujte to za roztomilý, nebo klidně za vtipný a k smíchu (leda tak hystericky ubrečenýho smíchu), ale já vám něco povím - roztomilý a směšný to je jen do tý chvíle, než se něco takového děje vám.

Mrcha už by měla být v mých článcích zakázaná jednou pro vždy, stejně se ve věcech o ní pořád opakuju. Tentokrát mě ale neštve jen tím, že je, tentokrát mě štve i tím, že ji kdy kdo naučil mluvit. Že umí česky. A všechno. Někdo by jí měl nacpat do dutiny ústní roubík, jinak to nevidím. Nejradši bych s ní udělala toto:
A věřte mi, tento obrázek není na blogu naposledy.

Z toho mého součtu věcí, které mě štvou už stojí za zmínku jenom Osoba - ač je to k neuvěření, tak i na něj můžu být naštvaná. Ale z velké části jsem naštvaná taky na sebe, že nevím co chci, a na něj proto, že se to nijak neposouvá dopředu. Dá se říct, že je na mě milej, protože spolu za den aspoň pár slov prohodíme, takže ano, komunikujeme spolu. Ale já nevím - možná jsem naštvaná jenom proto, že na něm nic nepoznám.
Je jako já - taky na sobě nedává tak lehko znát co si myslí, a co cítí.

Ale to zvládnu. Všechno to můžu zvládnout a může to být v pohodě, pokud konečně vydám článek a hned po tom půjdu na dlouhou, opravdu hodně dlouhou procházku.

Dnešek, jedenáctého jedenáctý roku dva tisíce patnáct, začal opravdu hezky. Vzbudily mě sestřiny komentáře k nějakému videu Teri Blitzen (?), zapomněla jsem čtenářský deník, první hodina čtvrtletka z němčiny, hned na to trojka z matiky. Děkuji vám, lomené výrazy. Vždycky jsem měla jeden sen - podkopnout vám tu vaši pitomou zlomkovou čáru (eh...). Květoslavovi pohledy, Mršiny kecy, nachcípanej krk, kvůli kterými nemůžu mluvit hlasitěji než skorošeptem, co na tom. Ale když je potom málem spadla ze schodů, protože jsem se vracela pro mikinu zapomenutou na učebně informatiky, osvítilo mě náhlé uvědomění. Možná mě takový nesmysl napadlo z nedostatku kofeinu, možná z únavy. Ale napadlo mě, že možná mám celkem smůlu proto, že to něco znamená. Že je to předzvěst něčeho, a že se to neděje jen proto, že jsem nešikovná a líná. haha.

Pro dnešek se zdržuju rozborů a analýz mých pocitů a psychického dění. Snad příště.

Dopisuju poslední řádek. Mám pocit, že moje zápisky jsou jaksi o ničem. A chtěla bych zkusit psát nějaké drabble.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sandra Sandra | Web | 11. listopadu 2015 v 21:26 | Reagovat

články čo máš rozpísané určite vydaj!! rada si ich prečítam!!:)♥
tento tvoj zážitok alebo ako to nazvať mi príde ako z nejakej knihy:D
ale,chúďatko moje,tak mi ťaje ľúto,že musíš trpieť,že ťa prenasleduje nejaký chalan o ktorého absolútne nemáš záujem.zachvíľu to bude nejaký tvoj stalker.
ja len dúfam,že sa všetko dá do poriakdu,tí ľudia ti dajú pokoj a ty budeš mať pokoj.
držím palce.:)

2 Viola Viola | Web | 12. listopadu 2015 v 6:41 | Reagovat

[1]:No, jako stalker mi to někdy opravdu přijde 8-O někdy by mě zajímalo, co se tomu Květoslavovi honí hlavou..
Jeden z těch článků už mám skoro dokončený, tak do konce týdne si ho budeš moct přečíst:)
A děkuji moc, tvůj komentář mě opravdu potěšil:)

3 Elis Elis | Web | 12. listopadu 2015 v 7:13 | Reagovat

Zaujalo mě to, není to zdlouhavé a nudné, tím zdlouhavým nemyslím délku článku, ale jak je to napsané, opravdu se to velmi, velmi dobře se to čte, tvůj styl se mi líbí,jsi vážně dobrá... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|