o mém světě a celkově tak nějak o ničem.

23. listopadu 2015 v 19:35 | viola. |  Zápisky

asi fotím dramatickou oblohu a opadané stromy co vypadají jako roztřepená košťata raději než cokoli jiného. tahle fotka byla poslední a zároveň přesně devětatřicátá za sobotní podvečer. nevím, co je na tom tak nádherného, je to focené na tablet a vlastně je to foceno prakticky za chůze. ale já tuhle fotku prostě miluju...


----------------------------------------


Asi jsem zapomněla, jak se píše. Po tom náročným dnu se mi nezdá vůbec nic, natož věci, které stvořila moje hlava. Zkoušela jsem kreslit, zkoušela jsem jen ležet a zírat do stropu, a taky jsem zkoušela usnout, i když je brzo, ale já potřebuji napsat aspoň pár řádků o tom, jak jsem si dnes žila.

Nebudu zapírat, dost špatně. Sentimentální a pesimistické chvilky blogu už měly být dávno za mnou, jenomže od té doby, co se mi tyhle dva světy -blog a můj reálný život- tak úzce propojily, jde jen ztěžka nechat moje články nestranné a nepřenášet do nich svoje pocity a nálady. Jak někdo začne využívat blog jako deníček, ve většině případů už mu něco brání odejít od toho. Teď nechci říct, že bych zase najízděla do starých kolejí, to vůbec, spíš naopak. Moje poznámky se plní nápady na články a dřív nebo později asi nacpu seznam chystaných článků do menu, ať to nemám na očích jenom já, ale i vy.

Od zaškrcení Květoslava jsem byla takovej kousek, jako k trojce z písemky - utekla mi o půl bodu lidi, o PŮL bodu. Chování Osoby je pro mě den ode dne nepochopitelnější a to nemluvím o všech těch drobnostech, které vám sami o sobě nestojí za víc než za mávnutí ruky, ovšem když se jich na vás navalí tuna, a ještě všechny naráz, nemáte od zhroucení daleko. Já taky neměla.

já ani nevím, co má tohle znamenat. ruka, hehe. když jsem ji sem nahrála, blog ji naprosto neumělecky
otočil vzhůru nohama, ale co, až na ten retricovej nápis by jste to ani nepoznali. ono je to vcelku jedno, už jsem to takhle nechala.

Miluju listopad a opravdu miluju počasí dnešního dne. Opravdu miluju štiplavý, ledový vzduch, obláčky páry stoupající od úst a svoje černý martensky. Pampeliška nevěřila, že se to ještě nosí - a vidíte - jeden exemplář si v těch botách pořád libuje a děkuje babičce, že je tehdy přivezla mamce z Ameriky, která je později předala své dcerce. Miluju ten pocit, když dneska pátou hodinu začalo sněžit. Zkrátka, počasí dneska nemohlo být lepší. Seděla jsem na posteli, četla znovu Sophiinu volbu a snažila se ji pochopit 'jinak'. Z nějakého důvodu jsem měla pocit že tam musí být ještě jeden význam, ten který málokdo pochytí na první pohled.

Na jednu stranu nemohl být den lepší, na stranu druhou však moje nálady připomínala venkovní teploty pod nulou. Zvykla jsem si, že moji náladu nejlépe vystihuje výraz 'horská dráha', ale takovéhle divné proměny jsem nezažila sakra dlouho. Buď mám den optimistický, pesimistický a nebo balancuju na hraně někde mezi. Ovšem jen málokdy je přeměna nálady otázkou vteřiny či minuty. To se pak dám zase přirovnat k výrazu 'časovaná bomba'. Nicméně, to si dneska k její nevelké radosti zjistila i moje třídní. Možná jsem jí nemusela takhle sjet, že neměla slov. A možná to taky bylo dost štěstí, že moje odseknutí přešla bez jakéhokoli komentáře. A ještě jedno možná - nejspíš to bylo tím, že jí došla slova.

A pak sněžilo. U nás je sníh něco tak zvláštního, že jsme v hodině celá třída začali pištět a naprosto dětinsky se radovat. Učitelka pak použila tu starou dobrou větu, kterou jsem v těchhle okamžicích slyšela v minulých letech už od spousty dalších vyučujících - "Děcka prosím vás, kdyby to bylo v půlce června, tak neřeknu, ale na konci listopadu kvůli tomu musíte tak ječet?" Holt, dětské radosti neporučíte, pančelko.
Jenom mě štve, že se to celé odehrálo během hodiny, a my stále ještě spadáme do kategorie škol, kde se zapnutý mobil ve vyučování jednoduše netoleruje, tudíž jsem nemohla jen tak nakráčet k oknu a tu krásu si vyfotit. A když jsem konečně byla volná, nebylo po sněhu ani památky. Nejspíš tál hned po dopadu, bez ohledu na to, jak velké množství ho padalo.

A lidi - já začala psát příběh, a než jsem se nadála bum ho! Třetí kapitola. A že ty první dvě nebyly zrovna kraťounké. Mě vždycky šly víc rozsáhlejší projekty než jednodílové povídky, to je taky důvod proč je na blogu tak drobný zlomek mé tvorby. Jen těžko by se to dalo vyjádřit v procentech celým číslem, protože z toho co jsem za ty roky napsala jsem tady zveřejnila jen dvě stvůry.
Když napíšu kratičkou povídku, zpravidla nikdy s ní nejsem úplně spokojená - jelikož je krátká, nenacpu do ní všechno, co tam nacpat chci a proto mi vyhovovalo mít něco delšího, kde nejsem tak omezená na prostor a kde můžu dát rozsáhlejšímu příběhu velký prostor. Navíc, jen málo kdy mě napadne něco, co se vejde do dejme tomu tisíce slov.

"kupte Violce alpro, a bude nejšťastnější" -moji rodiče, (každý z nich jaksi zázrakem řekl půlku tý věty) 2015

Představte si zasněžený záhon růží, slunečnic, levandulí, nebo prostě všech květin, co máte rádi. Kousky ledu pohozené mezi stonky. A sníh. Sníh na květech, sníh na zamrzlé půdě.
Představte si to, jen tak. Protože by to byl nádherný pohled.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|