Life is Strange

25. listopadu 2015 v 20:13 | viola. |  Herní koutek
Možná už to někdo z vás postřehl v menu, kde jsem do chystaných článků napsala i tento, na můj blog celkem neobvyklý článek. Ono to tak nemusí vypadat, ale já jsem nad hrami (jak počítačovými, tak těmi na playstation) strávila opravdu velkou část svého času. Není to zase tak, že bych u počítače proseděla polovinu svého dětství, ale když jsem mohla, ráda jsem si něco zahrála, ať už to byla moje srdcovka Mafie, nebo třeba Tomb Raider. A i teď se k některým vyvoleným sem tam vracím a vidím je zase trochu jinak, v novém světle, než když jsem je hrála jako dvanáctiletá.
Kvůli nedostatku času jsem teď ráda, když se stihnu najíst, vyspat, něco napsat, něco přečíst, takže na hraní mých oblíbenců už nemůže být ani pomyšlení. Přesto se mi ale podařilo, byť s velými pauzami (a když už jsem se ke hraní dostala, snažila jsem se odehrát toho co nejvíc), dohrát hru z letošního roku - Life is strange.
(Ještě bych chtěla jen tak mimochodem dodat, že fotky ze hry nejsou moje. Když jsem hrála, chtěla jsem si hru co nejvíc užít, a ani mě nenapadlo v jejím průběhu fotit. Projíždět všechny epizody znovu kvůli pár fotkám se mi opravdu nechtělo, upřímně, není na to ani tolik času, a tak jsem jich pár našla na
googlu.)

A teď už k samotné hře. I když asi nikdy nebude moci z mého pomyslného trůnu vyšachovat Mafii II, Life is strange mě oslovilo už popisem a i onu spoustou lidí za slabší považovanou první epizodu jsem si užívala od začátku do konce. Silný příběh z toho přímo čišel a stejně tak atmosféra obyčejné americké střední v pobřežním maloměstě. Vžít se do Max, osmnáctileté studentky fotografie na Blackwellské střední, kam se znovu po letech vrátila, nebyl vůbec problém - její postavu jsem si zamilovala, a nebyla zdaleka jediná.
Postavy ve hře jsou propracované, mají charakter a se spoustou z nich můžete vést rozhovory a poznávat tak nejen jejich názory, ale i příběhy. Proto je opravdu jednoduché najít si své oblíbence, nebo naopak ty, které rádi mít nebudete, a v některých případech se k nim podle toho můžete chovat. Jen mě mrzí, že některým postavám nebylo věnováno tolik prostoru a o nich samotných jsme se moc nedozvěděla, ač jsem se z toho snažila vytřískat co nejvíc. Mezi postavy, které jsem si obzvlášť oblíbila, a jejichž příběh bych se opravdu ráda dozvěděla podrobněji, patří jeden ze zaměstnanců Blackwellské akademie, podivínský Samuel. Ale možná je to tak záměrně, aby jsme si to potom už domýšleli. Na druhou stranu musím říct, že se mi ta nevědomost líbí - i teď mě baví číst teorie různých lidí.


Hra také pracuje se spoustou detailů, z nichž některé při příběhu ani nevyužijete. Hra ale díky tomu působí realisticky a promyšleně. Na zdech můžete narazit na obyčejné plakáty, které jdou přečíst, ač vám někdy nic důležitého nesdělují, číst můžete i sms v Maxině telefonu nebo její podrobný deníček. Jak už jsem se zmiňovala o charakteru různých osob, ten nemusíte poznat jen díky vystupování nebo rozhovory - hra vás nechá nahlédnout i do několika kolejních pokojů studentů Blackwellu. Všechny jsou zařízeny přesně podle postav a každý je jiný. Jejich prozkoumávání bylo pro mě v Life is strange oblíbenou zábavou, a dost často jsem s tím strávila opravdu hodně času.

A když už jsme u toho času - to přesně byl hlavní podmět celé hry, respektive jeho vrácení a přetáčení. Dokázala bych si hru představit i bez něj, to by potom fungovala na principu normálního života - tedy že veškerá vaše rozhodnutí a jednání zůstanou neměnná a slova už nepůjdou vzít zpět. Ovšem hned na začátku vám dojde, proč by se hra bez Maxiny nově nabyté schopnosti nemohla fungovat - příběh, který se nám postupně odkrývá by hned na začátku zanikl.

Převracení času tedy nejen že odstartuje hlavní dějovou linku, slouží i k řešení úkolů a hádanek, při změně rozhodnutí nebo slov řečených v rozhovoru s jinou osobou. Každý omyl, nebo tah, který se vám ve výsledku nezdá, můžete vrátit a zkusit jinou variantu.
Vaše rozhodnutí, ať už se budou zdát dobrá, či špatná, budou mít dlouhodobější dopad, a jen málokdy z nich vyváznete s úlevou. Tak jako tak, rozhodnout se musíte, a někdy jsou uvedené možnosti opravdu zákeřné. A vy zjistíte, že jedno rozhodnutí naštve první osobu, kdežto jiné rozhodnutí zase osobu druhou.
Často jsem se sice snažila domýšlet, jaký dopad to pro mě bude mít, a jestli je lepší naštvat policajta, a nebo kamarádku.
V Life is strange ale není nikdy nic jisté, a tak nakonec všechno může dopadnout úplně opačně, než jste očekávali.
To je ale na hře velké plus - můžete ji tak hrát stále dokola s jinými kombinacemi rozhodnutí a sledovat tak různé vývoje příběhu. Life is strange tak pracuje na efektu motýlích křídel.
Vracení času také umožňuje jednu věc, která dělá z Life is strange také pohodovou oddechovku - hra na vás jednak vůbec netlačí časovým omezením na některé akce, a nechá vás hrát si po celou dobu svým tempem, a pokud se dostanete do situace, kdy musíte jednat rychle, čas navíc si můžete jednoduše přidat.

Life is strange se dělí celkem na pět epizod, z nichž každá představuje jeden den, počínaje dnem kdy Max získala své schopnosti. První epizoda má být seznamující, poznáváte tam většinu klíčových postav, zkoumáte okolí, začínají se nastiňovat hlavní témata hry. V první epizodě máte také nejvíce prostoru k zkoumání nejrůznějších detailů ve škole a jejím okolí.

Během hry se také připravte na velké množství různých brainfucků - na youtube už dneska točí LiS kde kdo, a tak pokud to vydržíte, a na žádné z videí se nepodíváte, vynecháte i veškeré diskuze plné spoilerů a konspiračních teorií, ve hře na vás nejedno překvapení a rozhodně počítejte s hlavou plnou otazníků.

Tvůrci, tedy Dontnod Entertainment, si nevyhráli pouze s příběhem, ale i po grafické stránce je Life is strange opravdu povedenou hrou. Nemohla jsem se ubránit srovnání s komiksem, nebo s animovaným filmem. Není až přehnaně realistická, ale na druhou stranu se tu nesetkáte s hranatými stromy, což mě osobně vyhovuje.
Hra je také doplněna hudbou, která se opravdu dobře poslouchá, do celého prostředí sedí a celkově je opravdu milým zpestřením.
A závěr? O tom, jak na mě zapůsobil konec páté epizody a hry celkově, protože se to bohužel neobejde bez spoilerů. Řeknu jen to, že jsem s ním nebyla přímo nespokojená, ale čekala jsem...víc.

Jinak musím celou hru ohodnotit velmi pozitivně, bylo tam zkrátka všechno - silný příběh, pořádná dávka napětí a i zajímavé zpracování. Pět chvály na Life is strange bych tu mohla do nekonečna, ale ono opravdu nebylo nic, co bych mohla vytknout.
Pokud jste se k LiS ještě nedostali, a dokážete ocenit věci, co jsem ru vyjmenovala, můžu vám jej jedině doporučit. Herní doba jedné epizody se pohybuje okolo tří hodin, jde o to, jak to berete, ale já bych ten čas rozhodně neoznačila za ztracený. A nenechte se odradit pomalým začátkem - jak už jsem říkala, je to jenom rozjezd k něčemu mnohem většímu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|