Listopad 2015

I patnáctileté Violy píší dopisy Ježíškovi

29. listopadu 2015 v 16:47 | viola. |  Zápisky
On už je advent, lidi. Musí to opravdu tak šíleně utíkat? Pamatuji si, jak mi vždycky ty týdny před Vánocemi pomalu utíkaly, kolikrát jsem myslela že z toho zešílím a ono hele - uplynou nám tady tři čtyři roky, a já mám pocit že advent je nejrychleji ubíhající období v roce. Zachvíli už vám tady budu přát hezký Štědrý večer, fakt.
První adventní neděle. Na den před ní se u nás ve městě tradičně rozsvěcuje vánoční stromek, což se samozřejmě neobejde bez plného náměstí trhů a pódia kde prakticky od rána do večera někdo buď zpívá, tancuje a nebo hraje divadlo. Už jsem si stihla koupit jídlo snad v každém stánku počínaje bramboráky a právě před chvílí jsem dojedla trdelník (no jo, neplácej slané a sladké dohromady, a tak dále).

A zatímco na pódiu pro změnu prozpěvuje místní sbor koledy a ozdoby na lampách se s blikáním rozsvěcují, proplétám se mezi houfy lidí s jednou rukou ne zrovna elegantně zastrčenou bezmalá po loket v kapse bundy, a v druhé držím čertovské rohy, za než jsem byla nucena obětovat padesát korun (a tak to dopadá, když se Viola přihlásí na školní Mikuláše za čerta, ale nemá rohy, natož pak řetěz a ocas). Když tu najednou, co nevidí oko mé - mezi dvěma stánky stojí stolek a okolo něho na židličkách malé děti. Slečna v hnědém kabátu jim něco s úsměvem vysvětluje a oni se jeden po druhém s pochopením v očích sklánějí nad papíry.
Dopisy Ježíškovi, napadne mě okamžitě. Ihned si vybavím, jak jsem před lety seděla u toho samého stolku a na A4 vypisovala všechny plyšáky, pekčopáky, poníky, jednorožce, barbie auta a tamagotchi (v té době to měla sestřenice, a já to prostě musela získat taky) které jsem tak nutně potřebovala.

Jsme nebo nejsme sami?

28. listopadu 2015 v 10:36 | viola. |  Střípky myšlení
Už jako malého špunta mě kdoví proč fascinoval vesmír a všechno, co může skrývat. Dost jsem se o to zajímala, ráda jsem si prohlížela obrázky různých planet, a ještě teď mám v knihovně místo speciálně vyhrazené pro několik knížek právě na téma vesmír.
Tehdy jsem o tom věděla spousty, a nebudu říkat, že se mi to později k ničemu nehodilo, tahle moje záliba. Znala jsem třeba nazpaměť složení atmosfér pár planet, což jsem pak dost zužitkovala v chemii.

Ale to není podstata tohoto článku. Podstata tohoto článku je téma, na které si s někým ráda povídám nebo teorizuju ještě víc, než na vesmír samotný. I když už se oboje už tolik nezajímám, fascinace a určitá záliba zůstala, a já tomu občas vyhradím prostor mezi svými myšlenkami. Jako právě v tomto článku.
Byla bych ráda, kdyby jste mi k tomuhle napsali váš názor, co si o tom myslíte, a nebojte se rozepsat. Je jedno, ať už bude váš názor kladný anebo naopak. Naučila jsem se respektovat obě skupiny názorů a chápu argumenty obou dvou, protože tohle je velmi sporné téma a i já sama mezi nimi tak nějak balancuji, i když asi budu stále spadat do skupiny, o které se dozvíte v následujících řádcích.

Life is Strange

25. listopadu 2015 v 20:13 | viola. |  Herní koutek
Možná už to někdo z vás postřehl v menu, kde jsem do chystaných článků napsala i tento, na můj blog celkem neobvyklý článek. Ono to tak nemusí vypadat, ale já jsem nad hrami (jak počítačovými, tak těmi na playstation) strávila opravdu velkou část svého času. Není to zase tak, že bych u počítače proseděla polovinu svého dětství, ale když jsem mohla, ráda jsem si něco zahrála, ať už to byla moje srdcovka Mafie, nebo třeba Tomb Raider. A i teď se k některým vyvoleným sem tam vracím a vidím je zase trochu jinak, v novém světle, než když jsem je hrála jako dvanáctiletá.
Kvůli nedostatku času jsem teď ráda, když se stihnu najíst, vyspat, něco napsat, něco přečíst, takže na hraní mých oblíbenců už nemůže být ani pomyšlení. Přesto se mi ale podařilo, byť s velými pauzami (a když už jsem se ke hraní dostala, snažila jsem se odehrát toho co nejvíc), dohrát hru z letošního roku - Life is strange.
(Ještě bych chtěla jen tak mimochodem dodat, že fotky ze hry nejsou moje. Když jsem hrála, chtěla jsem si hru co nejvíc užít, a ani mě nenapadlo v jejím průběhu fotit. Projíždět všechny epizody znovu kvůli pár fotkám se mi opravdu nechtělo, upřímně, není na to ani tolik času, a tak jsem jich pár našla na
googlu.)

A teď už k samotné hře. I když asi nikdy nebude moci z mého pomyslného trůnu vyšachovat Mafii II, Life is strange mě oslovilo už popisem a i onu spoustou lidí za slabší považovanou první epizodu jsem si užívala od začátku do konce. Silný příběh z toho přímo čišel a stejně tak atmosféra obyčejné americké střední v pobřežním maloměstě. Vžít se do Max, osmnáctileté studentky fotografie na Blackwellské střední, kam se znovu po letech vrátila, nebyl vůbec problém - její postavu jsem si zamilovala, a nebyla zdaleka jediná.
Postavy ve hře jsou propracované, mají charakter a se spoustou z nich můžete vést rozhovory a poznávat tak nejen jejich názory, ale i příběhy. Proto je opravdu jednoduché najít si své oblíbence, nebo naopak ty, které rádi mít nebudete, a v některých případech se k nim podle toho můžete chovat. Jen mě mrzí, že některým postavám nebylo věnováno tolik prostoru a o nich samotných jsme se moc nedozvěděla, ač jsem se z toho snažila vytřískat co nejvíc. Mezi postavy, které jsem si obzvlášť oblíbila, a jejichž příběh bych se opravdu ráda dozvěděla podrobněji, patří jeden ze zaměstnanců Blackwellské akademie, podivínský Samuel. Ale možná je to tak záměrně, aby jsme si to potom už domýšleli. Na druhou stranu musím říct, že se mi ta nevědomost líbí - i teď mě baví číst teorie různých lidí.

o mém světě a celkově tak nějak o ničem.

23. listopadu 2015 v 19:35 | viola. |  Zápisky

asi fotím dramatickou oblohu a opadané stromy co vypadají jako roztřepená košťata raději než cokoli jiného. tahle fotka byla poslední a zároveň přesně devětatřicátá za sobotní podvečer. nevím, co je na tom tak nádherného, je to focené na tablet a vlastně je to foceno prakticky za chůze. ale já tuhle fotku prostě miluju...

Kacy Hill

21. listopadu 2015 v 10:14 | viola. |  Hudba
V tomto článku bych vám ráda přdstavila ne úplnou novinku, přesto však zatím celkem neznámou jednadvacetiletou americkou zpěvačku a skladatelku Kacy Hill. První zmínka o Kacy, na kterou jsem narazila byla na můj systém objevování nové hudby naprosto obyčejná. Objevila jsem totiž na we heart it tenhle obrázek, a zkrátka, na tohle já slyším.
Já zkrátka mám jakousi skrytou potřebu stále objevovat novou a novou hudbu, která by však byla víceméně podobná té, kterou poslouchám už delší dobu. A ono takhle - u Kacy to bylo půl na půl. Když
jsem si na Spotify pouštěla jednu z jejich písniček, kterou vám sem také hodím, bylo mi okamžitě jasné, že tohle můj klasický poslouchaný žánr nebude. Chtěla jsem ji tedy nechat, ale bylo tu něco, co mě prostě donutilo poslouchat a naprosto zřetelně mi to nakazovala, ať písničku nevypínám.

Srdečně odmítán

20. listopadu 2015 v 16:39 | viola. |  Básním
Než začnu, ano, trochu hodně jsem tady čachrovala se vzhledem. Spousta z vás si ještě možná vybaví ten předchozí a uznejte, takhle to tu možná přece jen vypadá trochu lépe. S tím, aby vzhled vyjadřoval moji osobnost sice trochu bojuju a to co jsem tu stvořila měvystihuje možná tak v oblibě této kombinace barev a té jemnosti ale...no, nechám to tady protože jsem s tím docela spokojená. Jenom mě dost vytáčí ta druhá tabulka od toplistu co prostě nejde dát pryč, a upřímně, ani nevím, jak ji pryč dostat. Po registraci u toplistu se mi sem vložila sama, a jak vidíte, je mimo volitelný box, a tam moje magie holt nedosahuje.
A taky jsem tak trochu přecházela rubriky,heh.

Dále. Jeden můj poetický záchvěv jsem tu zanechala několik týdnů zpátky, možná to bylo už v září, nevím, ten čas tak moc letí, že to co se mi zdálo být jako včera bylo někdy začátkem října... Ale rozhodla jsem se nepočítat ho. Koneckonců, nestálo to opravdu za nic, ci si budeme povídat.
Berme tedy tohle jako takovou moji premiéru, co se veškerých básní týče. Ve sprše mě dneska ráno začala napadat všelijaká slovní spojení, která ačkoli dohromady moc smyslu nedávala, vlastně vůbec, na začátku jsem schválně používala nesourodá slova, mi k sobě nádherně seděla. V původní verzi to nebylo ani zrýmované, plánovala jsem to bez toho, jenomže pak mi došlo jak hrozně špatně se mi to čte. Následovalo tedy několik drobných úprav, až jsem se dopracovala k výsledku. Nemůžu říct, že bych uměla psát poezii, nemyslím si to, ale vždy mě to bavilo, bylo to pro mě dobré na vypsání z nálady, pocitů nebo jenom tak, abych se zabavila.
Tady je.
Němá píseň
Vykřičená do světa
Uvolňující tíseň
Jako s radostí očekávaná odveta.

Obklopen honosnými sídly
Srdečně odmítán
S přetrhanými křídly
Zvesela odlítá

Můj vztah k nadpřirozenu.

17. listopadu 2015 v 17:33 | viola. |  Paranormal
Sice už se o nadpřirozeno, paranormal a různé záhady nezajímám tak jako dřív, ale pořád jsou to věci, které mě neuvěřitelně zajímají, baví a fascinují zároveň. Z toho důvodu jsem se taky rozhodla pro založení téhle rubriky - Paranormal. Dnešní článek nemá sloužit ani tak k popisování nějakých mých zážitků (kterých sice není nijak valně, ale několik by se jich našlo), spíš jenom jako takový úvod do téhle nové rubriky a vysvětlení vztahu, nebo postoji, který k celé této široké oblasti témat a událostí mám.

Nejspíš se tu najde spousta z vás, kdo na takové věci nevěří, raději hledají logické cesty k vyřešení nějakých událostí a tohle téma zkrátka není nic pro ně. Nezakazuju vám tenhle článek, ani další články do této rubriky číst, naopak, budu ráda za vyjádření každého názoru, byť třeba půjde proti tomu mému.

Je pravda, že i já pomalu začínám skeptičtět, a už neuvěřím tolika věcem jako dřív. Občas taky podvědomě hledám logické vysvětlení a už se na všechno taky nedívám z toho paranormálního hlediska, protože čím starší jsem a čím víc znalostí a zkušeností mám, tím se spousta věcí objevuje v jiném světle a já už se v noci nelekám každého zašramocení.


Bojím se, jak to bude dál..

15. listopadu 2015 v 8:30 | viola. |  Střípky myšlení
Já se tady k tomuto docela nerada vyjadřuju, protože to není věc, kterou bych nějak moc chápala. Ale jednou je tohle můj blog, a já mám najednou hroznou potřebu něco k tomu říct. Něco.

A ještě bych vás chtěla upozornit, že tohle všechno jsou jenom moje názory, můj pohled na situaci. A možná jenom výplody z čirého zmatku. Číst to nemusíte, ale pokud k tomu slušně vyjádříte zase svůj názor, budu ráda.

S malým zpožděním se vyjadřuju k patečnímu teroristickému útoku v Paříži, protože jsem si to zkrátka potřebovala srovnat. A potřebovala jsem se z toho trochu vzpamatovat. Když jsem se o tom dozvěděla, podlomila se mi kolena. Kamarádka mi řekla, že jednám přehnaně, vždyť v Paříži ani nikoho neznám.

Řekla jsem jí na to jenom to, že nepotřebuju znát nikoho konkrétního na to, aby mě to vyděsilo. Opravdu jsem se bála. Je to něco strašného, něco odporného a vážně jsem na chvíli pocítila určitou bezmoc, protože kdo ví, k čemu tohle povede.

Poslední shlédnuté // I.

14. listopadu 2015 v 14:30 | viola. |  Filmy/Seriály
Za říjen a část listopadu jsem viděla hned několik filmů, ke kterým by stálo za to se nějak vyjádřit. A protože bych asi nezvládla napsat ke každému z těch filmů samostatný článek, rozhodla jsem se nacpat je všechny do jednoho. A možná že z tohoto udělám pravidelnou sérii.
(Obrázky jsou z imdb.com, protože mi sem ty z csfd z neznámého důvodu nešly vložit..)


Interstellar | 2014, USA
Shrnout všechny moje pocity z tohohle filmu do jednoho odstavce bude asi nejtěžší úkol celého tohoto článku - protože jich jsou opravdu mraky. Scifi je jedním z mých oblíbených žánrů, a proto když jsem při projíždění csfd narazila na Interstellar, nepotřebovala jsem se nijak zvlášť rozhodovat. Nevěděla jsem, co od toho čekat, protože recenze byly dost různorodé, a to nejen na csfd, a o to víc jsem byla překvapená.
Po celou dobu filmu jsem děkovala za svoje alespoň střední znalosti fyziky a chemie, protože jinak bych se asi v dialozích trochu ztrácela, přesto mi to ale přineslo spoustu nových informací. Celý nápad mě zaujal a rozhodně bych ty tři hodiny strávené sledováním Interstellaru neoznačila za promarněné. Ačkoli to chvilkami bylo dost zdlouhavé. Jediné, co mi přišlo už trochu moc byl konec - nemám na mysli probuzení hlavního hrdiny na kosmické stanici, ale události po jeho pádu do černé díry. Ovšem tahle část vysvětlila většinu události ze začátku filmu, takže tam vlastně byla dost důležitá. A promyšlená taky, i když mi chvíli trvalo, než jsem ji alespoň trochu pochopila.
Jinak má ode mě film ale velmi vysoké hodnocení. Každého šálek kávy to asi opravdu nebude, ale pokud máte filmy tohoto typu rádi a nevadí vám strávit nad nimi trochu víc času, můžu Interstellar jedině doporučit.



William Styron - Sophiina Volba

13. listopadu 2015 v 21:28 | viola. |  Knihy
Po dlouhé době zase přináším článek o nějaké kne. Dlouho jsem o žádné nepsala, a nedávno jsem dočetla Sophiinu Volbu od Williama Styrona, proto jsem se rozhodla napsat o ní.
|Blog open: 15.8.2015|