We all go a little mad sometimes

6. října 2015 v 19:14 | Viola |  Dopisy
Zdravím, můj nejdražší Neznámý člověče,
Že jsem se taky ozvala, co? Kdy to bylo naposledy, co jsem Ti poslala nějaký dopis?
Můj život teď připomíná horskou dráhu, hloupou horskou dráhu, ze které už se mi dělá špatně, chci z ní dolů, ale ona pořád jede a jede, nemíní zastavit. Nafukuje se ve mě obrovskej balón, a zase rychle praská, pocit prázdnoty která mi na chvíli brání souvisle se nadechnout. Jde to se mnou poslední dobou z kopce, proto jsem nebyla schopná nic moc Ti napsat. Nevěděla jsem, jak přesně to zformulovat a navíc jsem se bála, co si o mě budeš myslet.

Je spousta věcí, které bych Ti chtěla říct, a o kterých bych s Tebou chtěla mluvit. Je toho moc, bylo by to i na pět dopisů, proto musím vybrat jen to nejdůležitější. Za tu dobu, co jsi ode mě nedostal ani zprávu, se mi z hlavy stačil udělat včelí úl. Tolik věcí, kterým nerozumím, které nechápu. A tolik nostalgie pohromadě. Poslední dny se v ní doslova topím. Vzpomínám na věci, které byly a které bych chtěla prožít zase. Klidně bez toho, abych je měnila, hlavně abych zase jednou mohla být jejich součástí. Chtěla bych se zase vrátit na tábor. Stačil by mi jeden den který bych mohla prožít jako šestiletá a být s babičkou, když jsem s ní ještě být mohla. Chci zase prožít lyžák a taky se chci znovu vrátit na začátek osmé třídy, do těch prvních dní. Ráda bych zase byla na výletě v páté třídě a taky bych si znovu chtěla zážít tu chvíli, kdy jsem dostala psa a když jsem poprvé seděla v první třídě.
Pořád na to vzpomínám, a na spoustu dalších věcí. Jak mě bratranec u dědy učil střílet vzduchovkou a jak jsme na pouti ukradli celý kyblík cukrové vaty. Bála jsem se, že mě chytnou a tak jsem celý zbytek dne seděla doma a odmítla jsem tam jít i večer na zábavu. A to mi připomíná loňské hody, kdy jsem se poprvé opila.

Tohle je jen pár z těch chvil, do kterých bych se chtěla vrátit. Podívat se tam, být zase chvíli mladší Violou a pak se třeba zase vrátit zpátky.


Víš, zajímalo by mě, proč je pro mě takový problém porozumět lidem a jejich chování. Když se dívám na některé svoje spolužáky, je pro mě těžké uvědomit si, že jsme stejný živočišný druh. Občas si prostě jako oni, jako člověk, nepřipadám. Připadám si jako něco jiného, nějaký jiný tvor s lidskou podobou, který má ale s lidmi společného jen málo.

Začala jsem psát povídku, věřil bys tomu? Dřív jsem hodně psala, ale nestálo to za nic. Jako, nápady jsem měla dobré, ale nedokázala jsem je zpracovat. To vlastně moc nedokážu ani teď, ale je to lepší. Spoustu z těch výtvorů, co mám v počítači ve složce Psaní atd, jsem trochu přepsala, a nezní to špatně. Teď jsem ale začala s úplně novou. Připomnělo mi to, jak moc miluju psaní, a jak mi to chybělo. Psaní deníčku je sice fajn, ale vzít realitu do svých rukou a vytvořit z ní něco jiného, vytvořit si vlastní svět, to je něco jiného.
Někdy Ti část té věci pošlu.

Přesto si ale připadám tak nějak zvláštně. Nedokážu to ještě moc dobře popsat, jenom vím, že je něco jinak. Občas se kouknu na svůj odraz v zrcadle a vidím sebe, ale uvnitř vím, že to nejsem já. Je to hrozně zmatené než abych o tom dokázala psát. Až se mi to vyjasní, povím Ti to.
Teď už musím končit. Vím, že na to jak dlouho jsem se neozvala je toho málo,
Další dopis se pokusím napsat co nejdřív, slibuju.

Tvoje Viola
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|