Proč mě se*e všechno, na co se podívám

15. října 2015 v 18:50 | Viola. |  Zápisky
Nemám o čem psát, a tak budu psát o tom, co mě zrovna napadne. Zaznamenám tady ten vodopád slov a myšlenek. Protože chci něco zveřejnit. Je to zvláštní - poslední článek jsem vydala v pondělí, takže tak dlouho jsem pryč nebyla. (Navíc jsem na blogu nalezlá furt, a vlastně jsem tu i když nemám v plánu nic zveřejnit. Myslím, že kromě facebooku je to jediná stránka na internetu, kam chodím. Myslím samozřejmě blog a stránky na něm založené obecně, protože to mohlo docela vyznít, jakože jsem jenom na svém blogu. Ha, abych se přiznala, skoro tu stránku ani neotvírám.) Hm, no, takže, o čem jsem to psala, než jsem se rozhodla napsat tuhle několika řádkovou a nesmyslnou závorku? Prostě mi chybí, že nic nepíšu. Protože jsem opravdu za ty dva dny nic nenapsala. Neměla jsem na to ani sílu.

Za ty dva dny, které nejspíš nikomu nepřišli, ale mě se strašně vlekly (to nebývá často - většinou si uvědomím, že je pondělí a najednou jejda, hele, zítra je pátek, huh), se toho v mé hlavě odehrálo a přeházelo spoustu. Včera jsem sice byla v kině na Muž na laně, což mě od té mizerné nálady odvedlo (ačkoli ta úzkost, kterou jsem cítila i za toho provazochodce, když byl ve výšce, myslim že, sto deseti pater, tam byla pořád),ale jen se vylezla ven do deštivý noci, bylo všechno zase zpátky. Nevím, jak přesně to popsat, vysvětlit, jak to vůbec začít říkat a jak v tom pokračovat. Jsem ve fázi, kdy mě dělá problém navázat na předchozí větu. Nejradši bych psala každou větu o něčem jiném.



Neznám dost metafor a přirovnání, které by to všechno vystihly, a ani je neumím vymyslet. Možná proto, že mi vždycky šlo popisovat spíš nějaký děj, než jen vnitřní pocity a svůj život přirovnávat k věcem denní potřeby.

Je to se mnou strašně špatný, protože mě ničí běžný věci, brečím kvůli blbostem a jsem zoufalá, tak moc zoufalá. Chtěla bych utéct přede všemi a před sebou, ale ten naráz do mříží tohohle vězení mě vždycky svalí na zem a já jen brečím a brečím a nadávám sobě i všemu. (Nepovedený pokus o metaforu, hm. Jak ráda bych řekla Augustu Watersovi, ať mě to naučí, haha) V hlavě mi běhají hodně sprosté nadávky. Nevím, komu patří, možná tak nějak všem. Nevím co se sebou.

Všech těch pár jistot, co jsem měla a tak zoufale jsem se je snažila sloučit v jednu velkou se během jednoho dne sesypalo. Byly to jen hloupé malichernosti, ale bylo jich tolik, že se na mě zapůsobili jako vichřice. Nepamatuju si, kdyby se na mě sesypalo takovejch sraček a pochybností.

Jsem ztělesněná bezmocnost a hloupost. Naivita, zoufalost. Bojím se jen sebemenších narážek, kvůli kterým by se mi mohli smát. Většinou je nepostřehnou, ale ten strach, to horko co mě v tu chvíli polívá je pořád tady. A přesto je mám ráda, neumím si bez nich představit sama sebe, a zároveň je tak nenávidím, hrozně moc. Možná bych jen chtěla, aby byli jiní. Stejně jako všechno.

Chci se dostat na samotný konec svých sil, abych věděla jaké to je.
Vracím se na místa, kam jsem chodila dřív, a všechno se mi vybavuje. Je chladno, a já už nesedám na lavičkách a nečekám na zázrak. Včera jsem si zašla do té nové čajovny. Skoro nikdo tam nebyl, a ta slečna, co mi donesla čaj si se mnou chvíli povídala. Byla hrozně milá.

Bojím se a všechno okolo mě nejen děsí, ale i sere. A možná jsem taky pěkně pitomá.

Tak fajn, ne? Nějak vážně nevím, jak dál. A co jsem se tímhle vlastně snažila říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 simulation-life simulation-life | Web | 18. října 2015 v 20:37 | Reagovat

Bude líp Violo, uvidíš! A to nejsou jen kecy, každý se cítí někdy na dně, neví kudy dál. Jenomže časem to přejde, časem budeš vědět, kam se vydat:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|