Ok, now you can cry me an ocean

22. října 2015 v 22:56 | Viola. |  Zápisky
Měla bych vám nejspíš říct, co jsem dělala celý ten jeden týden, po který jsem se ani jednou neozvala. Ale ne že bych nechtěla. Jenomže původní článek, ten co jsem chtěla napsat už včera, se mi smazal, a já mám sto chutí najít lidskou podobu blogu, a šlápnout jí na krk. Nehledě na to, jak moc mám blog ráda. Takže to, co jsem psala už včera jsem si chtěla vybavit a napsat i dneska, ale nedokázala jsem ty věty seskládat stejně tak dobře, jako včera.

A stejně - docela mě štve, jak jsem v poslední době házím jen samé žvásty a hlody. Tenhle blog nebyl založený z úmyslem vylívat se tu, tedy ne s úmyslem JENOM se tu vylívat, mělo to tady být na všechno. A když se tak kouknu na hlavní stránku blogu, vidím tam jen samé deníčky. Hlody o tom, jak moc jsem na dně. Oproti prvním dvou měsícům, co jsem se psala jsem se podstatně zhoršila. Možná jsem se nepatrně zlepšila v psaní jako takovém, ale co se týče článků, začala jsem to flákat. Nejen proto, že v říjnu jsem nevydala ani polovinu článků co v září, ale taky v září, a i v srpnu byly moje články rozmanitější. Teď přidám sem tam nějakou hudbu nebo dopis, ale jinak se držím jen a jen deníčku. A to mě docela vadí. Chtěla bych vážně najít nějakou inspiraci k vážnějšímu článku, něco, co by třeba lidi bavilo, a měli by tam víc podnětů k diskuzi. Protože přiznejme si to - asi vás po čase omrzí číst o tom, jak jsem přes den unavená, jak jsem platonicky zamilovaná, jak je mi špatně z tohohle všeho a podobně. Dobře, je tady pár slečen, které mi pravidelně články komentují, a to dokonce i tyhle hlody. Jejich komentáře mě vždycky potěší a moc si jich vážím. Myslím, že ony ví, že mám na mysli právě je.

Já se ale sem tam prostě potřebuju někde svěřit, a poslední dobou je ta potřeba stále a stále silnější, protože popravdě - už si nedokážu představit, že bych sem nemohla psát. Já prostě nevěřím nikomu ze svého okolí tak moc, abych mu říkala všechny tyhle věci. Bojím se, co by si o mě mohli myslet, nebo že by to mohli poslat dál. Všechno jsou to oprávněné strachy, jelikož oboje se mi už v minulosti stalo, a já už nehodlám dělat ty stejné chyby znovu. Proto je pro mě tenhle blog vlastně vysvobozením, a já si nedokážu představit, že bych někdy přestala psát na dobro. A co z toho plyne? Že i když už se možná dokonce října nedočkáte smysluplného článku, v listopadu se možná dočkáte. Mám totiž takový zvyk dávat si předsevzetí nejen do nového roku, ale i do nového měsíce. Takže pokud by jste třeba někdo chtěl, protože já sama chci, klidně si to předsevzeju.



Dál. Vím, že kecy proč jsem nepsala jsem si už jaksi odbyla hned na začátku, ale stejně musím říct ještě jednu věc na svou omluvu (?). Ve škole jsme totiž jako třída udělali docela průšvih, ve kterém jsem si já sama odehrála vlastní roli, nic příjemného. Dost času jsem strávila přemýšlením nad tím a užíráním se kvůli tomu, co jsem provedla, i když jsem v tom nebyla ani trochu sama. Zase tak hrozné to nebylo, a školy se to taky úplně přímo netýkalo, přesto bych byla radši, kdyby se to vůbec nestalo. Neptejte se mě, o co šlo, co se stalo a jak se to stalo, protože věci jako tyhle se dost často nestávají, a já stále ještě trpím strachem, že by tu mohl šmejdit někdo, kdo mě osobně zná, a kdyby mě nepoznal podle čehokoli jiného, tak podle tohoto určitě.

A kromě toho, čas hrozně utíká. Já nevím, jestli to přijde jenom mě, ale já už nestíhám. Nestíhám nic co bych chtěla, a když se mi uvolní trocha času, nevím, co přesně bych měla dělat. A to přemýšlení mě stojí další čas. Jsem tak hrozně slabá a nevyspalá, že se mi už i pletou písmenka na klávesnici, nehledě na to, že do sebe leju už druhý hrnek kafe, protože jsem se ještě ani pořádně nepodívala na to, z čeho zítra píšeme velkou písemku. Jestli bych ale chtěla něco dělat právě teď, tak je to spát. Chci si jenom lehnout a usnout.

Občas samozřejmě něco dělám. Sem tam vařím, píšu, jdu ven se projít, čtu si, a nebo kreslím. Objevila jsem krásu geometrických tvarů, a včera jsem nějakou dobu kreslila "jen" pomocí pravítka a kružítka, a myslím, že to nevypadá zas až tak zle. Zítra, kdy jsem se rozhodla udělat článek In Photos, vám sem hodím obrázek.

V sobotu jsem byla venku s Dýní (nevyvozujte z toho ukvapený závěry. Ano, je to kluk, i když se to podle přezdívky asi nemusí moc zdát, ale je to můj nejlepší kamarád, se kterým někdy vedeme opravdu deep hovory a nevím, jestli bych bez něj ve škole nepadla nudou. A navíc je to ten nejvíc v pohodě kluk, kterýho znám). Bylo asi po sedmý a my jsme jen tak chodili po městě, vedli ty naše deep hovory provázené výbuchy smíchu, a protože u nás všechny menší obchody zavírají v šest, vypravili jsme se na sídliště do Penny, kde jsme si za poslední drobáky najitý po kapsách koupili jeden sáček mixle pixle.

Pokud čekáte na podrobný info o mé momentální situaci s Osobou, asi vás zklamu. Štve to i mě, ale za ten týden se prostě nestalo nic, co by stálo za zapsání, tudíž se nestalo vůbec nic. Jinak bych totiž hlásila snad úplně všechno. I když už jsem nejednou zachytila jeho pohled, když jsem v různých chvílích zrovna zvedla oči, jenomže to je tak všechno. Nechci totiž nic zveličovat, když nevím, jestli to není jen náhoda, a jestli si to všechno jen nenamlouvám nebo nevylepšuju ve svůj prospěch. Takže takhle nějak to je.

Koncem měsíce by už konečně měla přijít ta třídní trička. Na motivu jsme se shodli, i na všem jiném a přijdou už takhle brzo. Třídní říkala, že co pamatuje, nikdy se trička neobjednávala takhle brzo. A že ona už toho pamatuje hodně. Celkově jsem ale už dost napřed. Jako první devítka ve škole už jsme si ujasnili i návrh na tablo.
Kdybych nevypadala na každé fotce jako trapka, docela bych se i těšila.

Poslouchala jsem jednu písničku od Oasis půlku dne v kuse, a pak jsem jí všude slyšela. Dokonce mi pronikala i do snů. Při písemce se mi části písničky míchaly s rovnicema a pozdějš i s datumama v dějepise. V chemii se mě Pampeliška zeptala, co si to pořád pobrukuju. Ani jsem netušila, že si ji vůbec pobrukuju. Ale přežívalo se mi podstatně líp.

Times are hard when things have got no meaning
I've found a key upon the floor
Maybe you and I will not believe in the things we find
Behind the door
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|