jenom takový hlody, znáte to

29. října 2015 v 23:11 | Viola. |  Zápisky
Jeden a půl paralenu, hromada popkornu a kelínek kofoly, to byl přibližnej obsah mýho žaludku když jsem už za tmy seděla na zpátečním vlaku z Brna. Nepochopím, jak jsem toho do sebe s křečemi v břiše mohla dostat tolik, ale no, já prostě v kině jíst musím.
Rammsteini, nohy položené na protější sedačce a čelo opřené o sklo.

Města můžou být jakkoli krásný, ale jejich pravá krása se vždycky projevuje hlavně večer, nebo v noci, prostě když je tma. Všechno mě to naplňuje jakousi nostalgií a zároveň vysává, zase se cítím tak prázdně, ale je to ten jiný druh prázdnoty, který vás zároveň naplňuje, jako ta nostalgie. Ono to asi nedává smysl, jenomže když Pampeliška povídala o mé platonické lásce (aniž by věděla, že je to moje cokoli, natož pak platonická láska) a její sestra si zapalovala už třetí cigaretu, cítila jsem zrovna tohle.

"No tak nám něco pověz, Violo."
"Nevím."
"Huuh, to bylo hluboký. A jak to bylo dál?"

Kdyby tak věděly, že jsem řekla všechno, co vím. Že nevím. Chápejte, já nějak nevím, co tady dělám. A že nevím, proč všechno dělám špatně. Já vlastně ani nevím, jestli to vážně nevím, nebo si to jen nepřipouštím. Je to všechno divný a zmatený. Ale zase, neměla bych si pořád stěžovat. Koupila jsem si nový tričko, sice s mamčinou finanční pomocí, ale přece, a řekla bych, že mi i sluší. A byla jsem na úplně úžasným filmu s kamarádkou a její sestrou. A celkově jsem po dlouhé konečně něco podnikla.

Já vím, ona je to taková moje životní strategie, pořád si na něco stěžovat, ale opravdu bych mohla začít hledat i to dobré. Jasně, mohla bych tu svoji zatracenou životní strategii trochu poupravit a mohla bych ji udělat méně pesimističtější a taky se to občas snažím.
Jenomže dokud budu pořád tak trochu p.ča a nebudu se sebou nic dělat, asi to moc dobře nepůjde.

A dál? Jaká byla vlastně pointa celého tohoto článku? Já nevím, asi žádná. Nepřipadám si o dvacet kilo lehčí a vlastně bych toho ještě spoustu chtěla říct, ale nějak blouzním. Jsem unavená, chci spát, v tuhle chvíli chci opravdu jenom spát. Ani nevím, jestli je tohle pravé, nebo jenom přelud. Cvakot psích drápků o podlahu slyším od někud z dálky, a pes je najednou přímo u mé postele. Asi to balím. Ale po dnešku se mám fajn, opravdu.


uvidíme, jak dlouho to vydrží hahahahh
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Luci Luci | E-mail | Web | 2. listopadu 2015 v 23:10 | Reagovat

tak nějak jsem tento článek nepochopila...ale jsem ráda, že se máš fajn :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|