Jenom říkám, že je mi tak trochu fajn.

1. října 2015 v 19:54 | Viola |  Zápisky
Tumblr
Obrázek co s tím vůbec nesouvisí, ale j top...Pořád čekm na příležitost, až to budu moct někomu říct.heh.


Je směšný, jak se mi snaží všichni radit, dávat rady do života a přitom 90% z těchto lidí na tom není o moc líp než já, a se svým životem se mnohdy potýkají ještě hůř. Ale mají jasnou představu o tom, jak bych měla žít, jak je to jednoduché, a jak mi pár jejich rad pomůže.

Přesto je mi ale dneska o něco líp, než mi bylo včera. Možná že se zase dostávám do té lepší fáze, a možná k tomu přispěl fakt, že je říjen. Můj nejoblíbenější měsíc, hned po listopadu. Není to proto, že za šest dní mám narozeniny, to vůbec. Já narozeniny ráda nemám. Jenom mám ráda to chladno, krátké dny, horkou kávu a barevný listí.

Když je mi takhle, většinou dělám věci, ke kterým se jinak jen těžko nutím. Dneska jsem se dokázala naučit celou jednu kapitolu do matiky tak dobře, že ji dokonce chápu. Upekla jsem si modrý a zelený makronky, který jsem snědla během hraní Life is strange. Chtěla bych umět to co Max.

Naučila jsem se dělat palačinky podle receptu z nějaký stoletý kuchařky. Je to vtipný, že většina lidí umí jako první jídlo dělat palačinky, ale ne, já umím upéct cupcaky nebo makronky, zato palačinky jsem se naučila dělat až dneska.

Píšu si seznam knížek, co si chci sehnat a přečíst. Je jich tolik, že mám obavy o to, abych je stihla.

Konečně jsem dočetla Sophiinu volbu. Mám z toho dost zvláštní pocity. V nejbližší době vám sem o ní hodím článek, ale už teď vám prozradím, že když jsem začínala číst, čekala jsem cokoli, jen to co na mě nakonec knížka vychrlila. Ale mám ráda takovéhle knížky, které vás během čtení v jednom kuse překvapují, a nakonec ve vás zanechají nějakou stopu.
A teď začínám číst Labyrint, jak je podle toho natočený ten film s Kayou Scodelario v hlavní roli.

Nic zajímavého se u mě ale neděje, jako obvykle. Jenom mám na všechno hrozně málo času, a to mi přijde, že nedělám vůbec nic. Jenom co přijdu ze školy, po které mám ve třech dnech z pěti nějaké doučování, stihnu udělat tři věci, a když si chci ulovit něco na večeři, je skoro sedm. Jím hrozně pozdě, a myslím že to není zdravý.

Nejsem si moc jistá, jestli jsem v pořádku. Víte, psychicky (někdo by mohl říct že i fyzicky když mi tak pomalu rostou kozy). Včera, když jsem usínala, jsem sem tam mezi přemýšlením zaslechla v hlavě hlas někoho, koho znám. Byl skoro nezřetelný, ale přesto jsem ho pochytila, a byla jsem si jistá, že tam nepatří. Mohlo by se zdát, že sem si to myslela sama, ale ty hlasy se ozývaly náhle a říkali něco, co by mě v životě nenapadlo. A nedávalo to smysl.
Možná jsem byla prostě jen unavená, já nevím. Přesto na to musím myslet.

Dneska se na mě Osoba usmála. Byl to rychlý úsměv, takový ten typ, kdy si nejste jistí, jestli si to nevymýšlíte, jestli se vám to jen nezdá. A určitě to bylo na mě, protože se na mě díval. Chtěla jsem mu ten úsměv vrátit, ale když jsem si to pořádně uvědomila, minuli jsme se.

Uvědomila jsem si, v souvislosti s druhým odstavcem, jak se nejen moje nálada, ale i moje chování mění ze dne na den, a jak jsou mezi nimi tak propastné rozdíly, že si toho musí sakra někdo všimnout. Mamka určitě, ale nějak mě přitom nechává. Poznám to na ní. Ale co ve škole? Jeden den se válím po lavici, nesměju se vtipům Krále idiotů a bavím se jenom s Pampeliškou a M., kdežto druhý den se usmívám jako sluníčko a směju se jako zfetovaná. Všímají si toho? Nebo jsou tak nevšímaví, jak si myslím? Nebudu říkat, že mi to nevyhovuje. Možná je dobře, že to nevidí.
Emociones
Zrovna dneska mi přijde všechno tak krásný a lepší, až je mi z toho tak trochu na nic. Nejradši bych si dala facku. Nějak mě ta běžná šeď mé mysli uklidňuje víc než tenhle optimismus. Protože mi to přijde známnější, bezpečnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|