I moje mladší sestra vede lepší společenský život, než já

26. října 2015 v 19:16 | No, Viola. |  Zápisky
Bylo to hezký, to jak ses na mě usmál. Jenom bych chtěla vědět, jestli si to jen domýšlím a vysvětluju po svým, nebo to opravdu z tvé strany něco znamená. A možná se správné odpovědi tak trochu bojím. Docela jako v testu. Nemám ráda, když nám po odevzdání učitelka říká správný odpovědi. A fakt nevím jak moc to spolu souvisí,huh.

Měla bych přestat s tím lhaním. Jenomže když se do toho jednou dostanete, jen těžko se z toho zase dostáváte ven. Zezačátku jsem lhala o hloupostech, ničemu to nevadilo, jenomže v poslední době se ze mě stává chronická lhářka. Pravda je pro mě něco, co by mi mohlo ublížit, a tak se jí snažím vyhýbat, co to jde. Ale kdybych řekla, že mi to takhle vyhovuje, tak bych lhala. Takže nevím.
Taky bych měla přestat se škrábáním té ruky. Začala jsem to dělat naprosto nevědomě, asi ze stresu. Když se přistihnu, vždycky přestanu, ale jakmile zase nedávám pozor sama na sebe, začíná to znovu. A opravdu to není odřené od zdi, jak jsem řekla už asi pěti lidem. Další případ mého lhaní.

Myslela jsem si, že ona byla poslední, kdo se ke mě takhle zachoval. hahahaha, blbko. To jsem snad mohla čekat, že to jen tak neskončí. Nevím, co jsem udělala, nevím, co je špatně ale už ani nedokážu brečet, jenom se hystericky směju. Po školní chodbě jsem chodila se zaťatými zuby a pořád si opakovala Nesmíš, Nesmíš, Nesmíš. Chtěla jsem kopat a jistým lidem jednu vrazit, ale nesmím. Nepomohla bych si. Jenom bych možná na chvilku ulevila svému svědomí. Než by mi došlo, co jsem udělala.

Ale já už prostě nemůžu. Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak se všechno pomalu ale jistě hroutí. Vždyť já už nemám polovinu těch lidí, co jsem myslela že v tý škole mám! Proč se to musí dít zrovna teď, poslední rok někde, kde jsem myslela že je jediné místo, kam patřím? Mě už nebaví nikam nepatří, už mě nebaví být kým jsem, tou nechtěnou bytostí poflakující se od ničeho k ničemu.

Nemám je ráda. Nemám ráda lidi. Asi se opakuju, ale já je fakt nemám ráda. Nemám ráda ty přetvářky, tu falešnost. Není to jako to moje lhaní, to jejich je jiné. Tváří se, jako že vás mají rádi, a najednou udělají něco..něco.
Nemám ráda tohle místo.
A už ani nevím, jestli mám vůbec ráda sebe, za to co dělám.

Tak co mám vlastně sakra ráda? Je vůbec něco, co mi v tomhle pitomým období dokáže zvednout náladu, když už to nedělaj lidi, co by to dělat měli?

Ale jo.
Můj pes. A jak se mi lepí listí na boty, když s ním jdu na procházku. A když se vrátím a dám si kafe. A taky mlhu. Brzký vstávání. A tmu. Já už vlastně moc ani nevím. Dobrá hudba a tlustý svetry. A taky tlustý knížky. A když se mě nikdo neptá, a nechá mě všechno dělat tak jak chci. A ono se to nestává často, protože oni si zvykli pořád mi to všeho kecat, a všude.

Měl to být krátký článek, ale mělo toho tady být víc. Chtěla jsem každý ten problém nacpat do jedné věty. A chtěla jsem psát tak, aby jste z toho něco měli. Jenomže u mě v hlavě to vypadá takhle: hdjsiwiw.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|