I don't know, i don't care..

6. října 2015 v 15:36 | Viola |  Zápisky
Podvědomí je bláznivá a občas dost otravná věc. Pracuje pořád, nejde zastavit, vypnout, nachvilku ho umlčet. Někdy by se to sakra hodilo. Ječí na mě, když se snažím usnout, když se snažím cokoli dělat.
Prosím, ať chvíli zmlkne, abych mohla spat, nechci zase usnout v hodině.
_________________________________________

Všechno je teď moc komplikovaný na to, abych to mohla nějak smysluplně shrnout. Možná bych mohla napsat, co jsem za těch pár dní bez psaní deníčku dělala, jenže ono toho nijak moc není.
Vidíte ten nesmysl? Nic se nedělo, a přesto se dokázalo všechno zamotat a zkomplikovat.
Můžu říct jen to, že dnešek byl totální ztráta makeupu, včerejšek nebyl o nic lepší, a před tím to bylo vlastně úplně stejný.
_________________________________________

Tentokrát mám hodně zpráv o Osobě, i když to není nic převratného a velkého, jako bych si někde ve skrytu duše přála. Ale rozhodně je to pokrok, a jestli má tohle být můj deníček, musí to tu aspoň jako zmínka padnout. Ale ještě než se dostaneme k samotné části s Osobou, mám tu pár drobnostímco se za těch pár dní mé deníčkové nepřítomnosti udály. Protože už když jsem začala psát, říkala jsem si: Violo, ty toho máš tak málo co říct, že kdyby si všechny tyhle shity vynechala, nebylo by tu skoro nic. A já mám dlouhé zápisky ráda, i když je asi víc těch, co ne. No nic, n e v e r m i n d. Následující informace nejsou zrovna nejdůležitější, vlastně vůbec, pokud chcete, čtěte, pokud ne, skočte k další části.


• Budu potřebovat nový mobil, už je to tak. Dneska mi odešlo tlačítko na zamykání, ale protože mám samsung, můžu si displej rozsvítit tím tlačítkem uprostřed dole. Horší je to se zamykáním. Tam už prostě musím jenom čekat. Když jsem to na odpoledce ukazovala M. a Pampelišce, jaksi mi vypadl z ruky a teď je na displeji prasklina. Fakt den za všechny prachy.
• Uvědomila jsem si že za pár dní mi bude patnáct, a že když bylo v září patnáct Mrše, tak udělala oslavu. Já nic takovýho nemám. Tak nejspíš seberu všechny své úspory a pozvu Pampelišku na hranolky.
• Dneska mi asi po dvou měsících (??) napsal jeden nejmenovaný debil. Myslela jsem, že už na mě zapomněl (kéž by), ale zase se rozhodl otravovat mě, nudit k zoufalství a vytáčet v jednom, svými kecy nacpanými egoismem a naprostou blbostí. Moje odpovědi byly jednoslovné, jediné co jsem chtěla bylo aby konečně přestal psát nebo aby mu spadla wifina. Pak se ze mě snažil dostat co mi je, a tak jsem to vzdala.
•Zítra mi bude patnáct. Fakt na to nevypadám, a ani se na to necítím.
•Mám rozepsanou obrovskou hromadu článků, z toho asi polovina jsou pocity. Ale nějak je nedokážu dokončit, a nedokážu do nich nacpat nějakou důležitou myšlenku, která by je podepřela. Jsou to jen prázdná těla bez kostry.
•Mrcha moc dobře ví, že mele píčoviny. Ví to ona, vím to já a ví to i Vosa, i Lis to pozná. Cokoli Mrcha řekne je kravina, totální blbost, obzvlášť když po mě chce, abych s ní šla kouřit. Nechci s ní jít kouřit, a ona nechce abych tam šla. Nevím, proč to říká, a upřímně je mi to jedno.

_________________________________________

No dobře, a teď už k Osobě, mhm..
V neděli jsem šla s Pampeliškou na fotbal. Potkala jsem tam Osobu. Hloupé, hloupé náhody. Nečekala jsem ho tam. Jediní z lidí, se kterýma se bavím, tam byla Pampeliška, byl tam Dýně a Král idiotů, který se ovšem projednou nechoval jako Král idiotů. Inu, nebyla tam jak Vosa, tak Mrcha, a nebyla tam ani Peggy, takže se neměl před kým předvádět. Z toho důvodu, že tam byli jenom moji spolužáci, z nichž jedna moje nejlepší kamarádka, kteří mě znají od dětství, jsem se ani nenamalovala. A na koleně legín jsem měla díru. Nečekala jsem, že tam potkám zrovna jeho. Pozdravil nás (a na mě se usmál. Ať táhne do háje. Nevím, co mám v takové chvíli dělat), a potom odešel na druhou stranu tribuny, za svýma kamarádama. Za celou dobu jsem se jeho směrem nepodívala ani jednou, bála jsem se, že to bude vypadat podezřele.

...

Pampeliška: Viděla jsi, jak se mi koukal na kozy? (Neberte to jako že by mě chtěla naštvat. Ona prostě jen neví, že k Osobě něco cítím.)
Já: Mhm, jo (v mysli: A mě se podíval do očí)

A teď mi sakra řekněte, co je lepší...Jsem naivka.

...

Možná si to všechno jen nalhávám, abych se cítila šťastnější, spokojenější. Možná že si to jen vymýšlím, a jenom mi to tak přijde. Možná, že vidím to, co chci vidět. Je mi z toho na nic, protože si nejsem jistá ani tím, že to zachytávání mých pohledů není jen náhoda a ty úsměvy nepatří někomu za mnou.

...

"Víš, jaký je rozdíl mezi mít rád a milovat?"
"Jo, ty mě máš rád a já tě miluju."

Nedokážu se vyznat v tom, co cítím. A k němu obzvlášť.

_________________________________________

Můžu předstírat, že jsem v pořádku a nic mi není, můžu všem ukazovat své zábavnější a silnější já, můžu se chovat tak, abych vás přinutila dělat to co chci. Můžu si hrát na co chci, a nikdo to nepozná. Kdyby někdo teď otevřel moji hlavu, nepoznal by mě. Nikdo by si moje skutečné já nespojil s tou holkou, kterou si myslí, že zná.

Můžu mít tolik identit, kolik jen chci. Je to tak lehké. Ale přijde mi, že čím víc jich mám, a čím víc si hraju na něco co nejsem, jen aby ostatní nevěděli, jak blbě na tom jsem, svoji pravou identitu pomalu ztrácím. Všechny ty osoby ukrývající se uvnitř mě se míchají. Nechci se otvírat lidem co znám. Hraju si na někoho jiného denně.
A pak že nemám být zmatená a nevědět kdo jsem.

_________________________________________

Něco je špatně, ale nejsem si jistá, co to je.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|