Říjen 2015

jenom takový hlody, znáte to

29. října 2015 v 23:11 | Viola. |  Zápisky
Jeden a půl paralenu, hromada popkornu a kelínek kofoly, to byl přibližnej obsah mýho žaludku když jsem už za tmy seděla na zpátečním vlaku z Brna. Nepochopím, jak jsem toho do sebe s křečemi v břiše mohla dostat tolik, ale no, já prostě v kině jíst musím.
Rammsteini, nohy položené na protější sedačce a čelo opřené o sklo.

Města můžou být jakkoli krásný, ale jejich pravá krása se vždycky projevuje hlavně večer, nebo v noci, prostě když je tma. Všechno mě to naplňuje jakousi nostalgií a zároveň vysává, zase se cítím tak prázdně, ale je to ten jiný druh prázdnoty, který vás zároveň naplňuje, jako ta nostalgie. Ono to asi nedává smysl, jenomže když Pampeliška povídala o mé platonické lásce (aniž by věděla, že je to moje cokoli, natož pak platonická láska) a její sestra si zapalovala už třetí cigaretu, cítila jsem zrovna tohle.

"No tak nám něco pověz, Violo."
"Nevím."
"Huuh, to bylo hluboký. A jak to bylo dál?"

Kdyby tak věděly, že jsem řekla všechno, co vím. Že nevím. Chápejte, já nějak nevím, co tady dělám. A že nevím, proč všechno dělám špatně. Já vlastně ani nevím, jestli to vážně nevím, nebo si to jen nepřipouštím. Je to všechno divný a zmatený. Ale zase, neměla bych si pořád stěžovat. Koupila jsem si nový tričko, sice s mamčinou finanční pomocí, ale přece, a řekla bych, že mi i sluší. A byla jsem na úplně úžasným filmu s kamarádkou a její sestrou. A celkově jsem po dlouhé konečně něco podnikla.

Já vím, ona je to taková moje životní strategie, pořád si na něco stěžovat, ale opravdu bych mohla začít hledat i to dobré. Jasně, mohla bych tu svoji zatracenou životní strategii trochu poupravit a mohla bych ji udělat méně pesimističtější a taky se to občas snažím.
Jenomže dokud budu pořád tak trochu p.ča a nebudu se sebou nic dělat, asi to moc dobře nepůjde.

A dál? Jaká byla vlastně pointa celého tohoto článku? Já nevím, asi žádná. Nepřipadám si o dvacet kilo lehčí a vlastně bych toho ještě spoustu chtěla říct, ale nějak blouzním. Jsem unavená, chci spát, v tuhle chvíli chci opravdu jenom spát. Ani nevím, jestli je tohle pravé, nebo jenom přelud. Cvakot psích drápků o podlahu slyším od někud z dálky, a pes je najednou přímo u mé postele. Asi to balím. Ale po dnešku se mám fajn, opravdu.


uvidíme, jak dlouho to vydrží hahahahh

I moje mladší sestra vede lepší společenský život, než já

26. října 2015 v 19:16 | No, Viola. |  Zápisky
Bylo to hezký, to jak ses na mě usmál. Jenom bych chtěla vědět, jestli si to jen domýšlím a vysvětluju po svým, nebo to opravdu z tvé strany něco znamená. A možná se správné odpovědi tak trochu bojím. Docela jako v testu. Nemám ráda, když nám po odevzdání učitelka říká správný odpovědi. A fakt nevím jak moc to spolu souvisí,huh.

Měla bych přestat s tím lhaním. Jenomže když se do toho jednou dostanete, jen těžko se z toho zase dostáváte ven. Zezačátku jsem lhala o hloupostech, ničemu to nevadilo, jenomže v poslední době se ze mě stává chronická lhářka. Pravda je pro mě něco, co by mi mohlo ublížit, a tak se jí snažím vyhýbat, co to jde. Ale kdybych řekla, že mi to takhle vyhovuje, tak bych lhala. Takže nevím.
Taky bych měla přestat se škrábáním té ruky. Začala jsem to dělat naprosto nevědomě, asi ze stresu. Když se přistihnu, vždycky přestanu, ale jakmile zase nedávám pozor sama na sebe, začíná to znovu. A opravdu to není odřené od zdi, jak jsem řekla už asi pěti lidem. Další případ mého lhaní.

Myslela jsem si, že ona byla poslední, kdo se ke mě takhle zachoval. hahahaha, blbko. To jsem snad mohla čekat, že to jen tak neskončí. Nevím, co jsem udělala, nevím, co je špatně ale už ani nedokážu brečet, jenom se hystericky směju. Po školní chodbě jsem chodila se zaťatými zuby a pořád si opakovala Nesmíš, Nesmíš, Nesmíš. Chtěla jsem kopat a jistým lidem jednu vrazit, ale nesmím. Nepomohla bych si. Jenom bych možná na chvilku ulevila svému svědomí. Než by mi došlo, co jsem udělala.

Ale já už prostě nemůžu. Nemůžu jen tak sedět a dívat se, jak se všechno pomalu ale jistě hroutí. Vždyť já už nemám polovinu těch lidí, co jsem myslela že v tý škole mám! Proč se to musí dít zrovna teď, poslední rok někde, kde jsem myslela že je jediné místo, kam patřím? Mě už nebaví nikam nepatří, už mě nebaví být kým jsem, tou nechtěnou bytostí poflakující se od ničeho k ničemu.

Nemám je ráda. Nemám ráda lidi. Asi se opakuju, ale já je fakt nemám ráda. Nemám ráda ty přetvářky, tu falešnost. Není to jako to moje lhaní, to jejich je jiné. Tváří se, jako že vás mají rádi, a najednou udělají něco..něco.
Nemám ráda tohle místo.
A už ani nevím, jestli mám vůbec ráda sebe, za to co dělám.

Tak co mám vlastně sakra ráda? Je vůbec něco, co mi v tomhle pitomým období dokáže zvednout náladu, když už to nedělaj lidi, co by to dělat měli?

Ale jo.
Můj pes. A jak se mi lepí listí na boty, když s ním jdu na procházku. A když se vrátím a dám si kafe. A taky mlhu. Brzký vstávání. A tmu. Já už vlastně moc ani nevím. Dobrá hudba a tlustý svetry. A taky tlustý knížky. A když se mě nikdo neptá, a nechá mě všechno dělat tak jak chci. A ono se to nestává často, protože oni si zvykli pořád mi to všeho kecat, a všude.

Měl to být krátký článek, ale mělo toho tady být víc. Chtěla jsem každý ten problém nacpat do jedné věty. A chtěla jsem psát tak, aby jste z toho něco měli. Jenomže u mě v hlavě to vypadá takhle: hdjsiwiw.

kafe jsem neměla, ale stejně nemůžu usnout

24. října 2015 v 23:03 | Viola |  Zápisky
Takže - abych vám to vysvětlila, vy to pochopili a zároveň úplně přesně nevědeli, o čem mluvím.

Od včerejška přemýšlím jenom v obrazech a zvucích, je to snad nejdelší doba, co jsem si v hlavě nepsala na imaginární papíry tisíce slov dlouhé slohovky. Představte si šachy, ve kterých jsou jenom dvě možnosti - všechno, a nebo nic. A každý tah může být chybný, jenom jeden, možná dva vám přinesou výhru. A vy nemůžete přemýšlet dopředu, musíte prostě některou figurkou pohnout, protože nemáte čas.

/Ne, neumím hrát šachy.

A pak si představte laňku, nebo třeba jelena, jak utíkají přede všemi, před lidmi a snaží se ukrýt někde, kde je nikdo nenajde.
A potom si smíchejte dohromady deset písniček, které v tuhle chvíli nemůžete dostat z hlavy a máte přesnou situaci v mé mysli.

Viděla něco, co rozhodně vidět neměla, a určitě si to bude vysvětlovat naprosto a úplně jinak, než jak to doopravdy bylo. Zákon schválnosti, samozřejmě. A já rozhodně nejsem ten typ člověka, co za ní půjde, a řekne jí, že to co viděla bylo úplně něco jinýho. A víte, proč to neudělám? Protože se jí to netýká. Jediné co může, je mě pomlouvat a tam to s ní nemělo nic společnýho, takže proč bych jí sakra měla něco vysvětlovat?

Myslela jsem si, že je mi spousta věcí jedno, a že nemá cenu řešit je. A víte co? Není to pravda. Dospěla jsem k zjištění, že se prostě nemůžu na něco dívat, aniž bych zasáhla, a že mi ty věci prostě jedno nejsou. Když do něčeho mluvit můžu, tak do toho mluvím. Lhostejnost mi nejde, i když bych někdy chtěla.

Potřebuju, aby mi někdo napsal soupis věcí, co jsem posrala. Moc.

Prostě fotky.

24. října 2015 v 13:28 | Viola. |  Photos
Nevadí, jestli vás to třeba nezajímá, tak jako tak sem hodím pár fotek, jak už jsem zmiňovala ve čtvrtek. Je docela problém, že moje anonymita a strach z poznání mými známými mi zabraňují dát sem úplně všechno, co bych sem dát chtěla - tedy sama sebe, fotky kde se náhodou mihli někteří z těch mých známých, nebo i místa z té naší díry. Třeba fotky z školy.
Přesto jsem ale našla docela dost fotek, co by se dali použít. A protože jsem si zvykla pořád něco fotit (samé blbosti a ještě ke všemu na shitmobil, eh), není tohle poslední článek, ve kterém vám budu ukazovat momentky z mého života (moc z mého života tam přímo není, ale nvrmd).

Ok, now you can cry me an ocean

22. října 2015 v 22:56 | Viola. |  Zápisky
Měla bych vám nejspíš říct, co jsem dělala celý ten jeden týden, po který jsem se ani jednou neozvala. Ale ne že bych nechtěla. Jenomže původní článek, ten co jsem chtěla napsat už včera, se mi smazal, a já mám sto chutí najít lidskou podobu blogu, a šlápnout jí na krk. Nehledě na to, jak moc mám blog ráda. Takže to, co jsem psala už včera jsem si chtěla vybavit a napsat i dneska, ale nedokázala jsem ty věty seskládat stejně tak dobře, jako včera.

A stejně - docela mě štve, jak jsem v poslední době házím jen samé žvásty a hlody. Tenhle blog nebyl založený z úmyslem vylívat se tu, tedy ne s úmyslem JENOM se tu vylívat, mělo to tady být na všechno. A když se tak kouknu na hlavní stránku blogu, vidím tam jen samé deníčky. Hlody o tom, jak moc jsem na dně. Oproti prvním dvou měsícům, co jsem se psala jsem se podstatně zhoršila. Možná jsem se nepatrně zlepšila v psaní jako takovém, ale co se týče článků, začala jsem to flákat. Nejen proto, že v říjnu jsem nevydala ani polovinu článků co v září, ale taky v září, a i v srpnu byly moje články rozmanitější. Teď přidám sem tam nějakou hudbu nebo dopis, ale jinak se držím jen a jen deníčku. A to mě docela vadí. Chtěla bych vážně najít nějakou inspiraci k vážnějšímu článku, něco, co by třeba lidi bavilo, a měli by tam víc podnětů k diskuzi. Protože přiznejme si to - asi vás po čase omrzí číst o tom, jak jsem přes den unavená, jak jsem platonicky zamilovaná, jak je mi špatně z tohohle všeho a podobně. Dobře, je tady pár slečen, které mi pravidelně články komentují, a to dokonce i tyhle hlody. Jejich komentáře mě vždycky potěší a moc si jich vážím. Myslím, že ony ví, že mám na mysli právě je.

Já se ale sem tam prostě potřebuju někde svěřit, a poslední dobou je ta potřeba stále a stále silnější, protože popravdě - už si nedokážu představit, že bych sem nemohla psát. Já prostě nevěřím nikomu ze svého okolí tak moc, abych mu říkala všechny tyhle věci. Bojím se, co by si o mě mohli myslet, nebo že by to mohli poslat dál. Všechno jsou to oprávněné strachy, jelikož oboje se mi už v minulosti stalo, a já už nehodlám dělat ty stejné chyby znovu. Proto je pro mě tenhle blog vlastně vysvobozením, a já si nedokážu představit, že bych někdy přestala psát na dobro. A co z toho plyne? Že i když už se možná dokonce října nedočkáte smysluplného článku, v listopadu se možná dočkáte. Mám totiž takový zvyk dávat si předsevzetí nejen do nového roku, ale i do nového měsíce. Takže pokud by jste třeba někdo chtěl, protože já sama chci, klidně si to předsevzeju.

Proč mě se*e všechno, na co se podívám

15. října 2015 v 18:50 | Viola. |  Zápisky
Nemám o čem psát, a tak budu psát o tom, co mě zrovna napadne. Zaznamenám tady ten vodopád slov a myšlenek. Protože chci něco zveřejnit. Je to zvláštní - poslední článek jsem vydala v pondělí, takže tak dlouho jsem pryč nebyla. (Navíc jsem na blogu nalezlá furt, a vlastně jsem tu i když nemám v plánu nic zveřejnit. Myslím, že kromě facebooku je to jediná stránka na internetu, kam chodím. Myslím samozřejmě blog a stránky na něm založené obecně, protože to mohlo docela vyznít, jakože jsem jenom na svém blogu. Ha, abych se přiznala, skoro tu stránku ani neotvírám.) Hm, no, takže, o čem jsem to psala, než jsem se rozhodla napsat tuhle několika řádkovou a nesmyslnou závorku? Prostě mi chybí, že nic nepíšu. Protože jsem opravdu za ty dva dny nic nenapsala. Neměla jsem na to ani sílu.

Za ty dva dny, které nejspíš nikomu nepřišli, ale mě se strašně vlekly (to nebývá často - většinou si uvědomím, že je pondělí a najednou jejda, hele, zítra je pátek, huh), se toho v mé hlavě odehrálo a přeházelo spoustu. Včera jsem sice byla v kině na Muž na laně, což mě od té mizerné nálady odvedlo (ačkoli ta úzkost, kterou jsem cítila i za toho provazochodce, když byl ve výšce, myslim že, sto deseti pater, tam byla pořád),ale jen se vylezla ven do deštivý noci, bylo všechno zase zpátky. Nevím, jak přesně to popsat, vysvětlit, jak to vůbec začít říkat a jak v tom pokračovat. Jsem ve fázi, kdy mě dělá problém navázat na předchozí větu. Nejradši bych psala každou větu o něčem jiném.


Chci se zase vylít

12. října 2015 v 16:47 | Viola |  Zápisky


Jsem naprosto vyčerpaná, bez energie, bez inspirace, bez života. A to je teprve začátek týdne. Po škole jsem jenom bloudila sem a tam, v hodinách jsem zívala a slova vyučujících mi šla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zavíraly se mi oči a já nebyla schopná se soustředit. Tolikrát se mi stalo, že jsem prostě přestala vnímat. Mohla bych klidně být mrtvá, a nikdo by nepoznal rozdíl.

Cítím se tak prázdně, tak hrozně prázdně, a když se tak cítím, hrozně špatně se mi žije. Špatně se mi píše, dýchá, mluví, přemýšlí. Přesto si rozepisuju dalších x článků, které by se daly sloučit do jednoho, ale já to tak nechci, chci aby byly hezky zvlášť.

Nějak se přestávám orientovat ve světě a v dění kolem sebe. Ona Vosa má kluka? Ona Vosa chodí s tím z céčka? Už dva týdny? Wow, jaktože se to ke mě dostalo až teď? Že už to ví celá škola? Sakra, asi jsem prostě byla tak unavená a tak pomatená, že jsem to nepostřehla. Těžko říct, když už se dneska cucali za dveřma třídy, aby je učitelka neviděla. Takových věcí já si totiž většinou všímám, když si někdo někde na veřejném místě takhle nápadně projevuje lásku. V těch chvílích se mi chce buď brečet, nebo po těch lidech hodit dlažební kostku.
Ach Violo, Violo, ty nepřející, bezcitná potvoro.
Jako co, já už jsem prostě hrozně zoufalá.

Neděle večer

11. října 2015 v 19:06 | Viola |  Zápisky
Až se mě budeš ptát, proč to dělám, řeknu že kvůli tobě
Až se mě budeš ptát, proč to se mnou jde z kopce, řeknu že jeden z důvodů jsi zase ty.

Zajímalo by mě, jestli na mě někdy myslíš. Jestli si na mě někdy vzpomeneš, jestli se ti někdy v hlavě vynoří můj obraz. Je hezký myslet si že jo a něco si namlouvat, ale pravda bude nejspíš úplně jiná.

...

Spala jsem u eL. Byly tam ještě dvě její spolužačky, Evča a Klárka. To znamenalo povídání si do tří ráno, drby a smích tlumený polštáři, protože její rodiče si mysleli, že už dávno spíme.
Zjistila jsem, že se trochu líbím jejímu bratrancovi. Wow. Nato, že jsme se viděli asi čtyřikrát a psali jsme si jen sem tam, je to docela, no, wow.

Po cestě domů jsem se stavila v dm v Jihlavě, a nedalo mi to, a koupila jsem si alpro. Nikdy v životě jsem to nepila, jediný důvod proč jsem po tom sáhla byl ten, že všechny holky se kterýma se více či méně bavím, tvrdily, jak se to nedá pít. Mě to chutnalo.
...

Střípky

9. října 2015 v 18:00 | Viola |  Zápisky
Sedím na posteli, ruce se mi třesou. Pohled zabodnutý do skleničky s vodou, kterou točím až voda málem výstřikuje přes okraj. Neschopná pohybu, chce se mi brečet. Chci si zalézt pod peřinu a nikdy nevylézt, ležet a necítit.
Vnímám jen to neskutečně se rozrůstající prázdno, nevědomost co se sebou. Pod víčkama mě pálí slzy, ale ven se nederou. Chci, aby tekly proudem, abych brečela. Nic nechci víc.
Doléhá ke mě hluk s ulice já si stále v hlavě opakuju tu jednu jedinou větu: Nenávidím lidi. Nenávidím lidi.
Proč mi to dělají? Proč mi to dělají lidi, kteří pro mě něco znamenají? Proč se chovají jako bych nebyla nic? Proč mě přihlížejí, když je mám ráda? Když jsou pro mě důležití? Myslela jsem si, že pro ně taky něco znamenám. Myslela. Jenže zlato, myslet znamená hovno vědět.

A je to tu zase.

8. října 2015 v 16:07 | Viola |  Zápisky

Připadám si tak směsně zraniteln, když chodm kolem lidí, prodírám se jejich davy, když někoho míjím.
Stále častěji mívám pocity dejavu, ráno musím aspoň třikrát zkontrolovat jestli jsem zamkla, a stejně si nejsem jistá, hodiny ve škole se mi špatně přečkávají pokud nemám žvýkačku nebo pod lavicí nepiju eis cofee. Včerejšek mě dokázal rozptýlit až tak, že jsem se smála a měla radost. Byl to skvělý den. Bála jsem se, že by se mohl pokazit jako ty ostatní, ale někdo výš ke mě byl schovívavý a alespoň toho 7.října mi nechal. Ale dneska už se zase vracím do starých kolejí.
Víte, jako co mi to přijde? Jako bych včera byla na konci duhy a dneska se vracela zpátky do města. Až tak.
|Blog open: 15.8.2015|