Výjevy z předešlých dní

5. září 2015 v 10:02 | Viola |  Zápisky

• Už skoro spím, když najednou cítím, jak mě palí oči. Zase začínám cítit to zvláštní prázdno, obrovskou díru uvnitř sebe. Otáčím se na druhý bok a pevně zavřu oči. Nechci brečet. Ale nejde to zastavit. Vzpomínky a myšlenky na moji bezcennost a naprostou zbytečnost se míchají dohromady a tak jen zírám na strop a po tváři mi stékají slzy.


Do pokoje proniká jen trochu světla z ulice, a vytvářejí mi na stropě podivné stíny. Snažím se soustředit jenom na ně, ale nejde to. Všechno se přede mnou promítá jako na projektoru. Nejhorší chvíle na vzpomínky a výčitky je noc. Pokid se mi podaří usnout, ráno se probudím jenom s nateklýma očima, a až se vysprchuju, všechno bude v pořádku. Jenomže na druhou stranu se mi nemusí podařit usnout, a bude to takhle probíhat až do rána. To je ta pravděpodobnější možnost. A nejspíš pak usnu ve škole na lavici.
Je možná už půl jedné ráno, když se mi podaří usnout. Je to neklidný spánek. Neustále se budíma zdají se mi nesmyslné útržky snů.
Jak jdu davem lidí, ale nikdo mě nevidí.
Jak jsem s holkou, kterou nenávidím u ní doma a píšeme spolu úkoly.
Jak stojím ve výtahu, u nohou několik kufrů, ale v zrcadle na jedné stěně výtahu není můj odraz. Ten výtah poznávám. Je u babičky v paneláku.
Další sen je nejdelší a končí probuzením někdy o půl šesté ráno. Zase jdu davem lidí, ale pohled mám rozmlžený. Vedle sebe slyším hlas svého spolužáka, ale nevím co říká. Najednou do někoho prudce narazím a probouzím se.
Byla to divná noc. Pokusit se znovu usnout už nemá cenu, a tak se pomalu hrabu z postele...

•Prvňačka, kterou jsem si vybrala je jedno z nejroztomilejších stvoření, jaké jsem kdy viděla. Alespoň něco mě donutí přestat myslet na tu neklidnou a zvláštní noc. Jmenuje se Eliška.
Ptám se jí na různé otázky, jako jestli má zvíře, a jestli se jí ve škole líbí. Odpovídá dokonce celými větami a někdy se na něco zeptá i ona mě. Potom jí pomůžu nachystat na lavici. Nikdy bych neřekla, že mi udělá radost taková maličkost, jako starat se o prvňáčka.
Když jdu později toho dne na pátou hodinu, potkám celou Eliščinu třídu, jak jde do družiny. Jakmile mě uvidí, začne na mě mávat, a vychovatelka ji musí chytit, aby se za mnou nerozběhla. Jestli mě za ten den něco udělalo radost, tak tohle.

• Třídní se nás začala ptát, kam se chystáme na střední školu. Přesně jak jsem čekala, každý z nás jdeme úplně někam jinam. Na školu, na kterou se chystám já jde jenom jedna holka z céčka. Párkrát jsme se spolu už bavily, a je to fajn holka, takže jsem ráda že alespoň někoho tam budu mít.
Ale jakmile jsme začali ve třídě rozebírat, kam se chystáme, zase jsem ucítila ro zvláštní prázdno. Celý den jsem jen tak bloumala, a prázdno ve mě ještě narůstalo. Jenom rok, a bude po všem. Představa, že jsem tady strávila tolik času, a najednou to všechno zmizí a já budu najednou někde jinde, mě děsí. Nový lidé, učitelé, prostředí. Všechno, co jsem znala a měla jsem docela ráda se vypaří. Lidi, ve které jsem si alespoň trochu vybudovala důvěru, a na které jsem si zvykla, zmizí a já se ocitnu mezi novými.
Mám z toho strach.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|