Tentokrát bez nadpisku

17. září 2015 v 18:35 | Viola |  Zápisky
Sedím na trávě opírám si hlavu o kmen stromu. Bolí mě hlava, neměla jsem v noci brečet. Pořád se mi vrací vzpomínky, jsou jich tisíce, překrývají jedna druhou a vytvářejí řetězec snů, ze kterých se z úzkostí a pláčem budím. A neměla jsem k snídani pít kofolu jenom proto, že jsem zaspala a nestihla si uvařit čaj. Je mi ještě navíc špatně a zase se mi chce spát.
Celou noc se mi vracela vzpomínka na ni, nemohla jsem usnout. Vynahradila jsem si to v angličtině. Učitelka mě nebudila, nemohla ale vědět, že skutečně nespím. Jenom jsem pospávala všechno vnímala jen z dálky.
V matice hsem se přistihla, že zírám na tabuli a předstírám poslouchání. Ve skutečnosti jsem přemýšlela nad tím, jak je Eliška, ta prvňačka, první člověk, kterého jsem začala mít ráda hned ten den, co jsem ji viděla poprvé. A hrozně mě mrzí, že ji neuvidím vyrůstat.
A taky jsem přemýšlela o tom, jak strašně nenávidím kluky v mém věku. Opravdu moc.
V myšlenkách jsem tisíce kilometrů vzdálená od místa, kde sedím. Chci se proměnit v Alenku, spadnout do králičí nory a zůstat tam. Chci umět číst myšlenky, protože toužím vědět, co si o mě myslí. Oni všichni. Chci umět zastavit čas, a chci ho umět vracet. A prožívat všechny ty hezké věci znovu, abych si mohla myslet, že jsem toho hezkého zažila víc.
Než jsem včera fňukala do polštáře, psala jsem si s klukem mé kamarádky a neřekla jsem jí o tom. Ale podle mě to není špatně. Já nechci jeho, a on nechce mě. Nevím, proč by jí to mělo vadit.
Miluju sníh, a už se těším na zimu. To dusno mě zžírá, a než se dovleču ze školy domů, do kopce a s tunou učebnic na zádech, teče ze mě a sotva popadám dech. Funím jako lokomotiva, a nelíbí se mi to.
Mám studené ruce, a nejspíš na mě opravdu něco leze. Za tu může to počasí. Jednu chvilku je chladno, a já za tmy vysedávám v parku a jeden den je horko a já můžu v tělocviku vypotit duši. V krku mám oheň. Půjdu domů. Zachvilku.
Miluju ticho a hlasitou hudbu zároveň, v jednu chvíli. A tmu.
Šla jsem kolem místa, kam jsme spolu chodily. Přijde mi to tak dávno, co jse hrály tu pitomou hru, že všichni lidé se proměnili v zombie, a my jediné přežily. Oslovovaly jsme se Kristen a Effie, a schovávaly se mezi stromy. Potom jsme napsaly dopis budoucím generacím o tom, že za pár let se chystá skutečná zombie apokalypsa, a papír jsme daly pod kamen do opuštěné zahrady, kam dneska chodí už jenom kuřáci.
Další den tam ten papír nebyl.
A přitom to není zas tak dávno, přesto mi ty dny chybí. Pampelišku mám moc moc ráda, ale bez ní ze mě zbyla jen půlka. Nehledě na to, kolik toho o mě ví. A to se pořád ještě bavíme. Jenom už to nebude takové, jako dřív.
Dostala jsem na fotku na instagramu 89 srdíček. Nejvíc. Ale zajímalo by mě, kolika lidem se ta fotka líbí doopravdy.
V duši mi řádí bouřka, přesto je tam poušť. Život je jako běh s rozvázanými tkaničkami, dřív nebo později spadneš na hubu.
Kdybych měla hezčí obličej, bylo by to jiné?
Ty poslední dvě jsem našla u Lindiny fotky. K nepochopení je, u toho posledního, že Linda je jedna z nejhezčích holek, co jsem kdy viděla. Beze srandy.
Píšu jen proto, že chci, chci vidět součet svých myšlenek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|