Stuck in this game

21. září 2015 v 22:15 | Viola |  Dopisy
Drahý neznámý,
Jsem tu zase, a zase jsem Ti napsala dopis. Dlouho jsen žádný nenapsala, a tak jsem se rozhodla napravit to, abych Ti dala vědět, že ještě žiju.

Dneska ráno jsem se rozhodla pro naprosto optimistický den. Protože jsem většinu svého života strávila jako pesimista, chtělo by to aspoň na jeden den změnu. A taky jsem Ti projednou chtěla napsat opravdu optimistický dopis, protože ty předešlé dva moc nebyly. Spíš vůbec.
Takže jsem se ráno probudila, rozhodla se trochu si po škole poklidit v pokoji, protože jsem byla přesvědčená, že z toho bude vyzařovat trocha optimismu. A taky jsem si přikázala, že začnu myslet na pozitivní věci, aspoň pro dnešek a nebudu se užírat svojí blbou náladou.

Vydrželo mi to půl dne. A pak skončila veškerá optimistická sranda. Takže výsledek byl takový, že jsem ležela na posteli, zírala do stropu a nadávala si.

A teď?

Zírám na z velké části prázdný papír a snažím se Ti nějak smysluplně vysvětlit, jak se cítím. A taky sama přijít na to, jak se vlastně cítím. A nebo ještě jinak - snažím se uvědomit jestli vůbec něco cítím.


Už deset minut se snažím dát dohromady nějaký text, abych si sama utřídila svoje pocity, a zároveň abych Ti vysvětlila, o co jde.
Není lehké spojit tyto dvě věci, hlavně když cokoli co napíšu vyzní úplně jinak, než jsem chtěla. Může se tedy zdát, že se cítím takhle, ale ve skutečnosti se cítím úplně jinak.

Většina lidí mě vidí jinak, než jaká doopravdy jsem. Myslí si, že jsem sebevědomá, a jen tak něco mě nerozhodí, ale pravda je, že se tak jenom snažím tvářit, abych ukryla to cosi ukryté uvnitř mě, děsící se okolního světa. Dokážu se tvářit, že jsem v pohodě, i když mě to stojí celkem velké přemáhání, a dokážu se alespoň trochu zasmát, i když bych nejraději ječela.
Svoje pocity moc najevo nedávám, protože se bojím, že to někdo zneužije proti mě. A proto stále zaujímám ten svůj postoj "Jsem úplně v pohodě", i když někde uvnitř se choulím do sebe a brečím. A tohle moje já poznáš a tak trochu už poznáváš jehom Ty.

A teď už se dostávám k tomu, kvůli čemu jsem začala psát. Ve skutečnosti jsem chtěla jenon ležet rozpláclá na posteli a předstírat že jsem mrtvá, ale to mi nikdy moc nepomhlo. Vždycky mě pomáhalo psát, a to i přesto že to vůbec neumím. A ještě víc pomáhá, když píšu Tobě.

Někdy se cítím jako obyčejná, potrhaná igelitka lítající ve větru a narážející do všech překážek, které se jí postaví do cesty.
A někdy se zase cítím jako divák, který sleduje všechno okolo sebe, ale nemůže zasáhnout. To co děje před ním by nejradši změnil, ale nejde to.
No a pak si taky připadám jako naprostý idiot a stydím se za všechny svoje pocity. Občas mi přijde, jako by mi lidi okolo mě četli myšlenky, jako by mohli vidět každý ten pitomý pocit, každou hloupou myšlenku, kterou v sobě dusím. Vím, že je to nemožné, ale přesto z toho mám někdy strach.

Po škole jsem se místi poklizení pokoje uklidila do té zahrady, jak tam chodí kuřáci. Měla jsem štěstí, že tam nikdo nebyl. Sedla jsem si na zem a cpala se tyčinkami s příchutí papriky, zatímco jsem po hlavě hladila černou kočku, která v jednom kuse pšíkala. Bylo mi to jedno. Dala jsem jí šunku, co mi mamka dala do rohlíku na svačinu, i když ví, že ji nejím.

Vydržela jsem tam dlouho, i ta kočka tam byla celou dobu se mnou. Pak tam přišlo pár děcek z intru, a zeptalo se, jestli si dám s nima cígo. S asi dvěma jsem se znala.
Něco jsem řekla, už ani nevím co, a zmizela jsem. Kočka tam zůstala.

Můj optimistický den zkrátka nedopadl ani trochu optimisticky. Že se vůbec ještě snažím, co?
No nic. Doufám, že alespoň Ty se máš dobře. Pravda, moc se Tebou ve svých dopisech nezabývám. Nebude to tím, že mi neodepisuješ? Tak jako tak, ty si zbytek svého dne užij.

Tvoje Viola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|