Šest odstavců o ničem

30. září 2015 v 22:55 | Viola |  Zápisky
Dostala jsem geniální nápad na článek, byla jsem tou náhlou myšlenkou doslova osvícena. Už jsem skoro spala, když se mi začaly v hlavě tvořit a rýsovat věty, které se mi líbily, a mezi kterými se nacházelo spoustu hlubokých metafor a nějaký citát od nějakého spisovatele a naprosto podtrhoval atmosféru toho článku.

Bylo tam něco o tom, jaká je Mrcha kráva, a jak bych ji nejradši skopla ze skály a nebo ji zapálila jednou z těch cigaret, kterýma se pořád chlubí, a kvůli kterým chodí později na první hodinu.
Potom to pokračovalo tím citátem, po němž následovalo pár vět o tom, jak jsem na to vlastně přišla. A pak tam byly metafory a nějakej krátkej rozhovor mezi někým.

Byla jsem ale tak rozespalá, že jsem si řekla - ráno.
Ráno jsem se natáhla pro notebook, abych to zapsala, jenomže:
Ona je pořád kráva, nejradši bych ji skopla ze skály a nenávidím ji i ten její stupidní smích tak, až je mi z té vlny nenávisti špatně. To jsem dohromady dala. Citát jsen zapomněla. Prohrabala jsem všechny obrázky, co na weheartit mám, ale nenašla jsem ho.
Ty hluboké myšlenky nad tím, jak se mi trochu podařilo rozmotat to klubko zmatků, vyzněly jako slohovka ze třetí třídy o tom, jak správně navléct jehlu. A zjistila jsem, že jsem na to vlastně vůbec nepřišla. A ty metafory nedávaly smysl.

Chtěla jsem něco napsat, něco v tom samém stylu, jako byl ten původní článek. Chtěla bych mít o čem psát.
Nechtěla jsen psát ani o Osobě, protože ačkoli jsem pořád ještě naprosto beznadějně zamilovaná, nemám toho nic moc co říct. Pořád se potkáváme. Vždycky se na mě koukne, ale já myslím, že je to jen takový ten pohled, který neznamená naprosto nic, jenom se na vás na chvilku zastaví. Promluvili jsme spolu asi tři věty, tečka, všechno. Ani jsem nechtěla psát o svých pocitech bezmocnosti a nakonec mi došlo že nechci psát ani o tom, jak moc chci jednoho nejmenovaného člověka skopnout ze skály a narvat mu ty jeho jahodový slimky do krku.


Výborně. Napsala jsem odstavec o tom, co jsem napsat nechtěla. Teď by to chtělo napsat odstavec o tom, co bych napsat chtěla, ale nějak to nevyšlo. Takže, možná bych mohla zmínit i to, že mi z ničeho nic zavolala OsobaA. Dneska, když jsem šla k Pampelišce aby mi vysvětlila fyziku, tak mi zavolal. Nezvedla jsem to. Protože mi sužoval myšlení dost dlouho, a já už měla plnou hlavu Osoby a vlastně celkově jsem si nechtěla dalšíma Osobama zatěžovat mozek.
Potom jsem napsala básničku. Je trapná, prakticky o ničem, nedává moc smysl, ale je moje. A já jsem hrdá na to, že se mi podařilo něco vytvořit. Poslední dobou nijak mic netvořím. Dlouho jsem si přísahala, že začnu víc kreslit, abych se v tom zlepšila. Kecy.
Ovšem světlo blogu ten žblecht (ta básnička, pokud jste už zapomněli, o čem jsem před chvílí mluvila) nikdy nespatří. Taky jsem zjistila, jak úžasné je, když si uprostřed hlučné školní chodby zacpete uši. Všechno slyšíte, ale vzdáleně, mlhavě, zkresleně. Jako v halucinacích, nebo jako v obrovské bublině, ve které jsem já a všichni ostatní jsou venku. Jako bych tam ani nebyla a ti všichni okolo byly jen hlasy v mé hlavě. Dokázala bych tak být hodiny.

Takže, podařilo se mi napsat pět odstavců o tom, jak jsem měla nápad, ten selhal a o čem jsem nechtěla a chtěla psát a o čem bych teoreticky mohla psát. A teď dopíšu i šestý odstavec o tom, o čem jsem psala v těch předchozích pěti. Jsem tak trapná, až to bolí. Když na to tak koukám, je tenhle můj zápisek docela dlouhý na to, že v nadpisu tvrdím, že je to jen šest odstavců o ničem. Ono, o něčem to je, ale ne o ničem moc důležitém. Tak jsem to myslela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|