My děti ze stanice ZOO

1. září 2015 v 15:46 | Viola |  Knihy
Nevím, co jsem čekala, když jsem po téhle knížce sáhla, ale určitě to nebylo tak drsné, jako to nakonec bylo. Jasně, věděla jsem, že jsou tam drogy, věděla jsem, že je to o holce závislé na heroinu ale...Nevím. Nejspíš tomu napomohlo to, že to vyprávěla přímo Christiane. Všechno, co popisovala se jí přímo stalo, každý pocit, o kterém se zmiňuje, doopravdy měla, a všechny sny o budoucím životě byly takové, o kterých její dětské já snilo.
Mám ráda takové typy knížek - podle příběhů, které se opravdu staly, o to víc, když je vypráví ten, kdo je skutečně prožil.
Většinou, když čtu nějakou knížku, dokážu se do hlavního hrdiny vcítit - pokud mě teda ta kniha pohltí tak moc, jako mě pohltily právě Děti ze stanice ZOO. Jenomže u Christiany se i to kupodivu nepovedlo. Nešlo jen o to, že díky tomu, jak otvírala svoje myšlenky jsem si mohla uvědomit, že každá přemýšlíme úplně jinak. Šlo hlavně o to, že do takových postav se těžko vciťuje. A obzvlášť, když jsem si zkoušela představit sebe na jejím místě. A to právě nešlo. Nedokázala jsem si představit, že bych ve dvanácti brala nějaké měkčí drogy jako LSD, jela na tripu nebo tak, a už vůbec ne že bych si ve čtrnácti začala píchat heroin. A co mě děsilo nejvíc bylo to, že jí v tu dobu bylo jako mě. V mém věku brala drogy a vydělávala si na ně prostitucí. Skoro nebývala doma.
I když jsem knihu četla jedním dechem, musela jsem ji občas odložit. Nevadí mi injekce a braní krve ještě míň, ale z představy, jak si někde na špinavém záchodě snaží tupou jehlou píchnout, se mi dělalo špatně. Vždycky, když Christiane popisovala manipulaci s tvrdšími drogami, mi takhle bylo. Tohle jsem zažila poprvé - žádná jiná kniha ve mě takový pocit nevyvolala. Ale taky, na druhou stranu, mě to dojalo. Kolikrát až k slzám.

Věděla jsem, že jsou děti co opravdu drogy berou, ale nikdy jsem si to nedokázala úplně představit. Zjistila jsem, že moje představy se od skutečnosti dost liší - a ta skutečnost mě dostala.
A tohle se klidně může (ono se to vlastně děje) dít i u nás. V Brně, v Praze. Sice to není žádný Berlín, kde na sídlišti bydlí víc lidí než u nás ve městě, ale přesto.
Christiane v podstatě nijak přesně nevěděla, do čeho jde. Já, kdybych měla ve svém okolí, dejme tomu nějakého spolužáka, co by měl s drogami něco společného, věděla bych o tom alespoň něco. Nejen že o tom mluvili několikrát ve škole, ale teď jsem o tom navíc i četla. Kdežto ona to nevěděla. Tušila, že několik na tom závislých zemřelo, ale šla do toho s tím, co slyšela od svých přátel - stačí párkrát, a může přestat, navíc je to fajn.
Christiane se o odvykání pokoušela několikrát, a v knize to všechno popisuje. Toho absťáku bych se podle jejího vyprávění děsila nejvíc. Nedovedu si to nijak živě představit. Obzvlášť, když bych na Christianině místě měla být já.
Christiane se závislosti několikrát zbavila - alespoň si to teda myslela. Stačil jeden návrat zpátky na svobodu do Berlína, a spadla do toho znovu. A přesto si pořád říkala: Je to jenom jednou. Pak zase přestanu.
Slyšela jsem o tom, že kniha je zfilmovaná. Moje spolužačka se jednou nebo dvakrát zmínila, že to viděla, ale to bylo v době, kdy jsem ještě neměla sebemenší ponětí, o čem to je.
Já ten film neviděla, a ani nevím, jestli ho vůbec chci vidět, hlavně kvůli tomu že mě dostala i samotná knížka. Nevím, kolik toho je ve filmu vidět, přesto bych to asi nevydržela.
Ale musím říct, že knížka se rychle dostala mezi mé oblíbence. Pokud bych na blogu psala něco jako oblíbenci za daný měsíc, byla by tam.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|