Můžete mě kopnout do obličeje, prosím?

24. září 2015 v 16:34 | Viola |  Zápisky
Ptají se mě, jestli je všechno v pořádku. Samozřejmě že je, říkám já. Následně dodávám slovíčko Ale, které mi jen tak vyklouzne. Nechci ho říct, protože vím co potom bude následovat. Jenomže ho řeknu tak nějak automaticky, jako bych tu právě vyslovenou lež chtěla malinko přiblížit k pravdě. A už to začíná:
-Ale co? Něco se děje?
-Ale...

Nechci tu být. Chci sedět na horské louce mezi květinami, vnímat jenom to ticho. Lehnout si do trávy a spát, přemýšlet a zase spát. Chci se přenést do svého imaginárního světa, který mě tak trochu drží nad vodou.
Včera jsem si četla staré konverzace s jedním klukem, a smála jsem se nad svou debilitou. Smála jsem se až skoro hystericky, nešlo to zadržet. A pak jsem to musela zavřít, protože bych se zbláznila.
Bylo to idiot, takhle to řeknu. Nedokážu uvěřit tomu, že jsem si ho kdy mohla pustit takhle blízko k tělu. Jak jsem mu mohla věřit, jak jsem k němu mohla být milá, když to celou dobu nebylo nic jiného, než obyčejný kretén. Díkybohu, že už se nepotkáváme. A že se mi ani nesnaží psát.
Nějak nechci aby se na mě on, jinak řečeno Osoba, vůbec díval. Přijde mi, jako by to dělal stále častěji, než dřív. Já jenom nevím, jestli si to všechno nějak špatně nevysvětluju. Odnaučila jsem se vyhledávat jeho pozornost, v ničem mi to nikdy nepomohlo.
Stále si tak nějak nejsem jistá svými pocity, a všechny ty pohledy mě znervózňujou, že mám chuť utéct. Daleko, daleko, až na tu horskou louku, prasknout sebou mezi kytky a ležet, pozorovat oblohu a vypustit všechen ten stres a frustraci pryč.
Kdybych tak nemusela vnímat to napětí, co mezi mnou a jí roste, kdybych neměla chuť ji zabít, a já vím, že ona by nejradši udělala to samé, byla bych šťastnější. Užívám si okamžiky kdy není ve škole a taky to, že s Ess je teď mnohem lepší řeč, než když tam má ji. Už o ní nikdy nebudu přemýšlet jako o mé bývalé nejlepší kamarádce, protože se nechová už ani jako bývalá. Chová se jako kráva.
Budím se ze snů, které chci zapomenout. Namísto toho zapomínám to, co nechci.
Neustále se uchyluju do vlastního, imaginárního světa, až si připadám jako blázen. Bytost, se kterou si povídám když někde čekám, když usínám, je vymyšlená. Mnou.

...Ale nic. V pohodě, řeknu, a dál už se nikdo neptá. Protože není nikdo, koho to opravdu zajímá.

...

Tak jsem se snažila, aby můj článek dával nějaký smysl, vážně jo. Jenomže dávat smysl teď úplně není v mých silách. Prostě na to nemám. Jsem ráda, že dokážu dát dohromady alespoň tohle, co tu vidíte.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|