Kdyby vás to třeba zajímalo

22. září 2015 v 17:29 | Viola
Tenhle článek píšu jenom proto, kdyby se našel někdo ochotný číst kopec informací o mě, mém vzhledu, zlozvycích snech a dalších základních informacích, nebo někdo kdo by zoufale prahnul po tom, dozvědět se o mě něco, co tu ještě nepadlo, a nebo možná jenom náznakem. Odkaz na tenhle článek bude trvale v menu, hned po Profilem, stačí kliknout na VÍCE
_____________________________________


No dobře, dámy a pánové, pohodlně se usaďte, uvařte si horký čaj, dejte si Oreo a pusťte se do čtení. Příběh jménem Viola začíná, a vám bude za pár vteřin odhalen souhrn nepodstatných, ovšem základních informacích, které by se vám mohly docela hodit při hrabáním se mými články. A taky při snažení se pochopit tu osobu, která si sem chodí vylévat srdíčko.

Jsem introvert. Důležité info hned tak pro začátek. Ono je to důležité, hlavně proto, že se tak vůbec nemusím zdát. Ráda se bavím s lidmi, i když je pravda že jen s těmi nejbližšími, občas jejich přítomnost i vyhledávám. Ale opravdu jenom občas. Nejsem ten typ člověka, který musí za každou cenu trávit veškerou vteřinu ze svého života obklopen lidmi. Nevadí mi, když trávím víkend sama, kolikrát to i vyžaduju. Být sama mi problém rozhodně nedělá, vlastně jsem tak většinou nejšťastnější.
S tímhle bodem dost souvisí i moje obecná nedůvěra k lidem. Musím před nimi být na pozoru, nikdy neřeknu víc než musím. Bojím se, že mě zraní, protože už se to spoustakrát stalo.
Mám dva stavy: Ten první se projevuje smíchem, drobnou i větší radostí, někdy až moc velkou (stane se, že se začnu sama od sebe smát něčemu na co si zrovna vzpomenu) a potřebou něco dělat, být s lidmi, ten druhý stav prožívám uzavřená sama do sebe, nešťastná, zoufalá, zamyšlená. Bohužel tenhle stav až moc převažuje.
A taky neumím mluvit. Kolikrát stačí jediná věta, a já jsem schopná naprosto ji dopatlat. Přeřeknout se, přeházet slova...Já nevím, proč tohleto prokletí stíhá zrovna mě - dokážete si představit, jak je to trapné, a jak si potom připadáte jako trotl?
Lepší to je až tehdy, když se rozpovídám. První věty bývají kritické, jakmile se jimi ale prokoušu, nic moc už nehrozí. Taky nedokážu mluvit delší dobu s tím, abych se dívala někomu do očí, komukoli. Znervózňuje mě to, a připadá mi, že u toho musím strašně moc civět. Pak většinou dochází k onomu přeříkávání a komolení slov či celých vět.

Trpím strašnými zlozvyky týkající se okusování nehtů a hraní si s vlasy. To s těmi nehty se mi daří celkem redukovat, hlavně když je mám nalakované (černá, vínová a nebo tmavě modrá, ty jsou nejčastější). To mi pak v okusování zabraňuje. Protože jsem ale tenhle zlozvyk uskutečňovala především tehdy, když jsem byla nervózní, přichází na řadu ty vlasy. Ruce mě holt neposlouchají, namotávají si prameny na prsty, neustále si vlasy prohrabávají. Když si to uvědomím, a snažím se je vrátit do původní pozice (ty ruce) vypadá to, jako bych měla tiky.
A prokřupávání si kloubů na prstech, to je taky dost otravná záležitost. Ani nevím, kde se to u mě vzalo. Dělám to teprve chvilku, ale zato tak často, že mě kolikrát ty klouby až bolí. Krom toho si neustále cvakám propiskou, hlavně před písemkou, nebo během ní, když mám mikinu pořád si hraju se zipem a když někam jdu, počítám si kroky.

Jsem spíš sebekritik, než narcis, což podle mě není nic špatného. Je lepší vidět se hůř, než si říkat jak jste nádherní a přitom se podobáte Shrekovi. Přeháním. A aspoň si uvědomuju svoje chyby. Což třeba jedna spolužačka nedělá.
Jako každá holka, i já mám tunu mindráků, které musím snášet.
Tak v první řadě je tu moje výška. Je to užitečné v řadě sportů, ale jinak je to spíš na nic. Jednou jsme s Peggy, mojí spolužačkou, která je ovšem nejlepší kamarádka Vosy (pro ty, kdo neví, tu holku z celé duše nenávidím, jenom ona to tak trochu neví uuups), dělaly takový výzkum u našich spolužáků, jestli je lepší moje výška (nějakých 178cm) nebo Peggyina výška (165cm). Všichni, až na dva nebožáky, kteří svou výškou nepřesahují ani Peggy, odpověděli, že moje výška. Haha. Proč teda potom vymýšlejí tolik narážek?
No, ale to odbíhám (sem by stálo za zmínku, že od tématu odbíhám opravdu hodně často, ale to bych zase odbíhala. Což už prakticky dělám, sakra).
Hned po mé výšce následuje další řada věcí, kterou bych s nadšením změnila: splihlé vlasy, které získají objem ledatak když je ráno deset minut fénuju, tenké rty, kterých si možná lidi nevšímají, ale mě vadí, hrudník podobný žehlícímu prknu, prakticky neexistující obočí, které musím každé ráno malovat a ne zrovna ukázkový zadek.
Untitled | via Tumblr
Pár věcí na sobě ale ráda mám. Pihy, kterých možná mám víc jak lidí na planetě (přirovnání jako hvězd ve vesmíru vidím všude, a tak ho sem nedám, ha), ale mě se líbí, říkejte si co chcete.
Ačkoli mám světlé obočí, že nejde vidět, má dobrý tvar. Proto si nemusím tužkou na obočí nic složitého čmárat, stačí jen obtáhnout to, co tam už je. A pak taky barva očí.

Ale pryč od vzhledu. Nacpala jsem toho o něm sem tolik, že to až hezké není, a stejně se tam jen shazuju.
Mohla bych přejít k oblečení a líčení.
Začneme tím patláním na obličej, toho je míň. Do školy chodím vlastně jenom s řasenkou a výše zmiňovanou tužkou na obočí. Sem tam si dám linky, ale to výjimečně. Mám poměrné zdravou pleť, proto se korektory, makeupy etc nijak zvlášť nezabývám. Když už, tak trochu pudru.
Co se oblečení týče, vyhovuje mi víc tmavá, než světlá, a já celkově tmavou tak nějak upředsnostňuju. Takže si oblíkám hlavně černou, ale zase si mě nepleťte s gotikem - ten styl se mi hodně líbí, ale za jeho člena (nebo jak to říct)se nepovažuju.
Když mě ty tmavé barvy omrzí, začnu kombinovat tmavou a světlou (může to být černé tričko a světle modré rifle, nebo naopak)

Ani nevíte, jak ráda bych vám sem hodila svoji fotku, ale já mám už teď plnou hlavu obav, že by se sem mohl nedopatřením dostat někdo, komu tyhle stránky rozhodně nejsou určeny, a poznat mě. Sice tu ještě není tolik choulostivých informací (ve chvíli kdy tohle píšu), ale i tak by mi to bylo dost nepříjemné. Proto vám sem hodím jenom nějaký grunge obrázek z weheartit, aby jste si mě mohli jako někoho představit.

Untitled

Mimochodem, We heart it je můj druhý domov, odkaz na něj najdete v informacích v horním boxu.

Není moc věcí, které umím. Umím si stěžovat, umím si vylívat mozek, ale nemůžu říct, že bych uměla psát. Nebo kreslit. Obojímu se sice věnuju, ale vím, že z toho nikdy nic nebude.
Baví mě focení, na což nemám zrovna nejlepší foťák, ale docela mi jde učení cizích jazyků a sport. Tak aspoň něco.

Dost často žiju ve vlastním světě, ukrytém hluboko v mé hlavě. Blogem, který jsem si za tu chvíli, co ho píšu, stihla naprosto zamilovat, se snažím ukázat své pravé já, které jinak bývá bezpečně ukryté. Taky tím ulevuju své mysli a dodává mi pocit, že je aspoň jedno malinké místečko, které je jenom moje a kam se můžu kdykoli uchýlit. To způsobuje, že na tomhle svém konci světa trávím až moc času.

Mám ráda umění, déšť, bouřky a noc. Větší oblibu mám v zimu, než v léto, ale úplně nejvíc mám ráda podzim.
Moje nejoblíbenější filmy jsou s nádechem tajemna, klidně i horory. Ale jinak si dokážu najít něco v každém žánru. Ideálně strávené odpoledne je pro mě na podzim - zalezlá pod peřinou, s knížkou, kávou. A taky si opíkám marshmallouny nad svíčkou, heh.

...
A na závěr vám řeknu pár věcí, co by měly být spíš na začátku, ale co už.
Jmenuju se Viola, to je jediné co vám prozradím, nebo jsem spíš prozradila. Žádné příjmení, ani město kde bydlím. Mám docela neobvyklé jméno, a moje sestra ještě víc, z toho důvodu jí nejmenuju, říkám jí tu Uzlinka.
Milující knihy, hudbu a filmy, netěším se na své patnáctiny, protože nechci vyrůst. Nějak mě to děsí, ale nevím proč. Na jednu stranu se na to totiž těším. Ale to minimálně.
Neustále se topím ve svých myšlenkách, chci mít u sebe lidi, které už nikdy neuvidím, jsem platonicky zamilovaná (hodně blbě zamilovaná) a do černého sešitu píšu dopisy lidem, kterým chci něco říct, ale nikdy to neudělám. Nazvala jsem ho Things I wanted to say but never did, není to ovšem nic originálního, tenhle nápad jsem ukradla z we heart it. Ale bez toho sešitu bych se asi všemi těmi vzkazy udusila.
Nemám důvěru v lidi a netěším se na střední školu, protože budu muset opustit všechno známé a začít znovu. Nedokážu si představit, že najednou opustím místo, ze kterého pochází většina mých vzpomínek, ať dobrých nebo špatných, kde jsem strávila tolik času, které jsem se naučila milovat a ve které jsem si tu důvěru dokázala najít. Jen těžko si připouštím že to všechno zmizí, a já se ocitnu v novén, chladném prostředí. A už to nebude stejné. Nenávidím změny.

A jednou se chci sbalit a procestovat svět. Sama. A možná najít pravou lásku

A tady bych teď nejradši byla
Tumblr


...

A jako každý, i já má pár svých oblíbených citátů. Nedám je sem všechny, jenom tyhle tři

"Do you remember who you were before the world told you who you should be?"


"I often think that the night is more alive and more richly colored than the day." -Vincent van Gogh

You said I was the girl of your dream. I guess you decided to wake up.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Oswin Oswin | Web | 22. září 2015 v 19:25 | Reagovat

Našla jsem dost toho, co máme společného... Introvert, vlastní svět (lidi mi to aspoň říkaj), kreslení a psaní a *zacpává svému imaginárnímu příteli uši* že jsme obě hodně blbě zamilované.
A se střední školou se neboj, je to sice změna, ale mě ta změna přišla nakonec dobrá, i když jsem se toho taky bála. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|