Co z té holky jednou bude...?

15. září 2015 v 14:53 | Viola |  Zápisky
Ehm, to by mě taky zajímalo.

Je mi jedno, že sem píšu nějak moc často. Prostě mě baví psát sem, i když to kolikrát nemá hlavu ani patu a jsou to v podstatě jenom moje obyčejné hlody.


Na neděli jsem měla svoje plány jasný - prošmejdit s Pampeliškou náš místní "obchoďák" a hrát hru, kdo najde nejkýčovitější tričko, potom zajít na fotbal a křičet na našeho spolužáka pokaždé, když se mu nepovede dát gól. Takhle nějak jsem to zamýšlela, ale bohužel.
Moje rodina si vymyslela lepší plán, a sice návštěvu nějaké mojí vzdálené tety. Naše rodina je dost rozrostlá, a když jsme k té tetě jeli, pořád jsem si ji ještě nedokázala správně zařadit. Ona to totiž není teta jako teta, ale příbuzná, které se teta říká, protože její příbuzenský vztah ke mě a i mé mamce, z jejíž větve je, žádné pojmenování nemá.
Teprve až jsem ji uviděla, došlo mi, že jsem se s ní už párkrát potkala, ale to bylo všechno. A dokonce mě i překvapilo, že jí je tak pětatřicet, protože upřímě, celou dobu jsem myslela, že je jí víc. A i podle toho, jak o ní v následujícím odstavci píšu, by jste si to nejspíš mysleli.

Takže, teta nás zavedla k sobě domů, a já jsem nejspíš vypadala jako nejzajímavější téma ke konverzaci. Tetu totiž ohromě zajímalo, protože mě přece neviděla aspoň šest let, jestli někoho mám, jak mi jde škola, kam se chystám na střední, na vejšku, kde chci pracovat, kolik chci dětí etc etc, až mi přišlo, že se mě zeptá, v kolika chci jít do důchodu.
Z toho všeho jsem jí dokazala odpovědět s jistotou jen na střední, na zbytek jsem odpovídala buď nevím a nebo nejsem si jistá. Protože i když tak nějak vím, čím chci být, nemůžu to říct úplně na sto procent. Moc jsem toho s ní nenamluvila, ale to by nebylo tím, že jsem nechtěla. Jen jsem spíš neměla co říct. No, nebudu jí přece vykládat jak pitomě jsem zamilovaná. Vzdala to až teprve když jsem záporně odpověděla na její otázku, jestli umím hrát na nějaký nástroj a nijak zvlášť se netvářila ani na to, že mám nejradši akční, kriminálky a horory. No co, ptala se, jaké mám ráda filmy, tak jsem jí odpověděla na jednu z mála otázek, na které jsem odpovědět dokázala. Mamka nejspíš chtěla tu situaci nějak zachránit, a první co ji napadlo nebyla chvála na něco, co neumím, ale vytáhla jeden můj průšvih z osmé třídy, ovšem mluvila o něm tak, jako by se to stalo minulý týden. To očividně tetu dostalo ještě víc.
Když jsme odcházeli, zaslechla jsem, jak se ptá mamky: "Co z té holky jednou bude?"
No, to bych taky docela ráda věděla. Každou chvíli se totiž může stát, že se z tohohle všeho zblázním a sbohem šáteček, neuvidíte mě tu víc.

Protože jsem v devítce, automaticky se ode mě očekává, že už budu vědět, co chci za pár let dělat, čím se chci živit. Celé dětství se vás na to ptají, čím chcete být až vyrostete, a to i přesto že se to ještě mnohokrát změní.
Podle mě je ale hloupost, chtít po nás rozhodnutí už teď. Od patnáctiletých puberťáků.
Spousta lidí si něco narychlo vybere, jenom protože musí.
Tak například jedna moje spolužačka. O tom, co bude nemá představu ani teď, na gympl, který by jí tu dobu na přemýšlení ještě trochi prodloužil, nechce, a třídní na ní tlačí, že už by se měla rozhodnout.
Nejspíš to dopadne tak, že sáhne po první škole, jen aby měla pokoj, a potom zjistí, že tam být nechce. A nebo si vybere stejnou školu jako její nejlepší kamarádka, a dopadne to stejně.
Jinak celý zbytek naší třídy ví, co chce dělat. Jenže to chce teď. Všichni víme, že v tomhle krásném období měníme snad všechno - rozhodnutí hlavně. A když vás něco baví teď, nikdo vám nezaručí, že vás to bude bavit i za pár let.

Já už od osmičky mám představu, čemu se chci věnovat, a střední škola, na kterou bych se chtěla dostat, je taky jasná. Dokážu si představit, jak se v tom oboru pohybuju, že mě baví. Ale to si myslím teď. Jak to bude vypadat, až na té střední opradu budu? Nebo až v tom oboru začnu pracovat?

Nejsem si jistá už prakticky ničím, a ráda bych si byla jistá alespoň tímhle. Jenom máloco ovlivní váš život tolik, jako volba střední školy, obzvlášť tak úzce zaměřené na určitý obor.
To ale neznamená, že budu svoje rozhodnutí měnit. Když jsem se totiž na začátku osmičky rozhodla, sice ještě ne definitivně, ale přece, byla jsem ráda, že se můžu věnovat něčemu, co mě baví. A když budu chtít znít hodně sebevědomě, tak i jde. Jen těžko si představuju, že bych na tu školu nakonec nešla, a musela se vydat cestou své druhé volby. Která mě ale nepřitahuje tak, jako ta první.
Celý život jsem slýchala, že na takovou volbu mám ještě čas - a najednou bum, už je to tady, už to nemůžu odkládat a tolik času už nemám. Vlastně skoro žádný.
Proto bych ráda řekla, že jsem opravdu rozhodnutá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|