A na konci jsem to stejně udělala znovu..

26. září 2015 v 21:00 | Viola |  Zápisky
Na stole mi leží igelitka s pěti knížkama a jedno složené černé tričko. Opět jsem nezklamala. Mamce se podařilo přemluvit mě, abych s ní zašla nakupovat, udělala ovšem tu chybu, že mě vzala hned po Bershce -kde jsem si vybrala to jedno tričko- vzala do knihkupectví. Od tamtud už jsem se nemínila hnout, a tak si svoje obchody prošla sama. Na jejich čtení mám ale hrozně málo času. Dny utíkají rychleji, než je mi milé, jen co přijdu ze školy a najím se, jsou čtyři hodiny a než se naučím, na čtení mi nezbývá moc času. A já jsem si až dneska uvědomila, že je konec září.
Tenhle prodloužený víkend chci využít k dočtení Sophiiny Volby, kde mi zbývá okolo dvouset stran.
Kdy ale začnu s těma novýma, to netuším.

Pořád na něco čekám. Nemyslím to tak, že bych všechno odkládala na vhodnější chvíle, myslím to trochu jinak. Čekám, až se něco stane. Až něco, nebo někdo přijde. Nevím přesně kdo nebo co. Ale až se něco stane.
Lhala bych, kdybych říkala jak mi ten klid a stereotyp vyhovuje. V něčem možná ano, ale chtělo by to něco...něco.

Potřebuju psát. Někdy se přistihnu, že nebudu spokojená, dokud něco nenapíšu. A že musím něco napsat.
Neumím psát. Nebudu si nic nalhávat, moje zápisky jsou jako by je psal šesťák, ale přesto mě tahle činnost uklidňuje. A možná se budu každým napsaným výlevem lepšit.
Hrozně moc bych chtěla vypsat všechny myšlenky co mám, všechny obavy, pocity a všechno, co mě jen napadne. Chtěla bych vypsat všechno co mám v hlavě,nacpat to do článků, aby mi už v mysli nic dalšího nezbylo.
A taky kreslit. Chci nakreslit všechno, mam na to dokonce i nápady. Je tu jen jeden problém, a to ten, že neumím kreslit.


Diet mountain dew od Lany del Rey mi v sluchátkách hraje už asi po třetí. Nějak mě uklidňuje, ale ten začátek ke mě jakoby promlouvá - on pro mě opravdu není nic dobrého, a nic dobrého mi nepřináší. Přesto ho z hlavy nemůžu vyhnat. Stíhá mě všude.
Je to beznadějné.
Nějak nevím, o čem mám mluvit. Vzpomněla jsem si, jak nám ve škole říkali, že by jsme měli přijmout sami sebe se všemi svými chybami a tak. Měla bych se teda přijmout i s tím, že si dost často připadám v prdeli, že jsem platonicky zamilovaná a že jsem vlastně naprosto beznadějný případ, co se děsí lidí?
Mám být opravdu ráda za to, že jsem taková?
Mohla bych si říkat, že nejsem až zas tak moc v prdeli, že jsou lidi co bývají v depresi a vlastně jsou mnohonásobně víc v prdeli a že mají mnohem závažnější problémy než já, i když já je mám taky.
Přesto ale nejsem úplně v pořádku, a nehodlám se takováhle přijmout. Chci se sebou něco dělat. Jenomže nevím jak. Všude najdete návody, co se sebou dělat, když potřebujete shodit. Žít zdravě. Ale kde najdete návod na to, jak být psychicky v pohodě?
A co z toho vyplívá? Že nevím, o čem mluvit.

Slíbila jsem si, že na něj už nebudu myslet. A stejně to dělám, i když se snažím odhánět ty myšlenky, odstrkovat je z dohledu a překrývat jinými. Už jen když tohle píšu, vybavuje se mi, co mi kdy řekl, kdy se na mě podíval. Připadám si tak zbytečně a tak hloupě.
A mám chuť na makronky. Mohla jsem si nějaké koupit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|