22:36

10. září 2015 v 22:36 | Viola |  Zápisky
Asi před třičtvrtě hodinou...
"Neboj mami, jsem u Sabči...uhm, nevím, tak za hodinu budu doma, jo?...Jo večeři jsme si udělali...Hm, úkol jsme si udělali spolu..."

Shrbená postava s vytahaným černým svetrem přetaženým přes kolena, pohupující se dopředu a dozadu, nakecávající hromadu lží do telefonu.
Sedí na lavičce s nápisem B.je◇ a Fuuck, mezi které sama fixou načmárala něco, co měla být slunečnice.


Je schovaná. V parku touhle dobou nikdo nebývá, ví to. Není to poprvé, co tady takhle pozdě vysedává na své oblíbené lavičce, ukryté mezi hustými křovisky něčeho, co se za poslední roky stačilo pořádně rozrůst.
Pokládá mobil vedle sebe a vyfoukne obláček svého sraženého dechu. V hrudi zase cítí to husté prázdno a v krku cosi, co jí braní polknout.
V duchu si zpívá písničku, která existuje jenom z půlky. Napůl je to Take me the church a napůl něco, co slyšela v rádiu, a neví co to je.

Stále se naklání dozadu a dopředu, pažemi si objímá kolena, aby se alespoň trochu zahřála. Dneska není vhodný večer na to sedět venku. Přesto tu ale je.

Nechce být nikde, kde jsou lidi. Doma nemá klid ani u sebe v pokoji. A park je to nejklidnější místo v celém městě.

Nejdnou zaslechne tiché hlasy. Zpozorní, ale ví, že v téhle tmě a na místě, kde zrovna sedí, ji nikdo neuvidí.
Přesto se jí ale rozbuší srdce a dýchá rychle a přerývaně. Tiskne si paže okolo kolen ještě silněji.

A pak škvírou mezi větvemi keře zahlédne, koho to vlastně slyšela. Dva lidi, nějaký pár. V jednu chvíli splynou v jedinou temnou šmouhu ve vřelém obětí. Na okamžik zůstanou ve vlastním světě, kde není přítomný nikdo jiný, dokonce ani ta shrbená postava, krčící se sama na lavičce.
Něco si řeknou, a dívka se vydává dolů do parku, kudy dojde do centra, zatímco on se vrací zpátky nahoru, odkud přišli.

Neměla bych o sobě mluvit ve třetí osobě. I když mě to baví.

Nepopsatelná prázdnota. Nevím, jestli to, co ve mě víří je závist, těžko říct. Nevím, jestli vůbec něco cítím.
Nevyznám se ve svých pocitech, a to se mi opravdu nelíbí.

Dívám se na to místo, kde stáli, a připadám si ještě víc opuštěná, než jsem dosud byla.
Na tom, že jsi sama není nic zlého, říkám si. Bude líp, uvidíš.
A možná, že to ani nechci. Nechci s nikým být, je to jenom chvilkový pocit, chvilková touha po něčem, co jsem nikdy zblízka nepoznala.

Nevím, co chci, a to mě ničí.
Pomalu se zvedám z lavičky a vracím se zpět z klidu a ticha parku do osvětlených ulic...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Oswin Oswin | Web | 12. září 2015 v 15:42 | Reagovat

Ani nevím kdy jsem se natolik vzhlédla v nějakém článku. Hrozně se mi líbí jak píšeš, prosím, pokračuj.

2 Viola Viola | Web | 13. září 2015 v 17:28 | Reagovat

Děkuju moc, pokračovat samozřejmě budu:)[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|