Září 2015

Šest odstavců o ničem

30. září 2015 v 22:55 | Viola |  Zápisky
Dostala jsem geniální nápad na článek, byla jsem tou náhlou myšlenkou doslova osvícena. Už jsem skoro spala, když se mi začaly v hlavě tvořit a rýsovat věty, které se mi líbily, a mezi kterými se nacházelo spoustu hlubokých metafor a nějaký citát od nějakého spisovatele a naprosto podtrhoval atmosféru toho článku.

Bylo tam něco o tom, jaká je Mrcha kráva, a jak bych ji nejradši skopla ze skály a nebo ji zapálila jednou z těch cigaret, kterýma se pořád chlubí, a kvůli kterým chodí později na první hodinu.
Potom to pokračovalo tím citátem, po němž následovalo pár vět o tom, jak jsem na to vlastně přišla. A pak tam byly metafory a nějakej krátkej rozhovor mezi někým.

Byla jsem ale tak rozespalá, že jsem si řekla - ráno.
Ráno jsem se natáhla pro notebook, abych to zapsala, jenomže:
Ona je pořád kráva, nejradši bych ji skopla ze skály a nenávidím ji i ten její stupidní smích tak, až je mi z té vlny nenávisti špatně. To jsem dohromady dala. Citát jsen zapomněla. Prohrabala jsem všechny obrázky, co na weheartit mám, ale nenašla jsem ho.
Ty hluboké myšlenky nad tím, jak se mi trochu podařilo rozmotat to klubko zmatků, vyzněly jako slohovka ze třetí třídy o tom, jak správně navléct jehlu. A zjistila jsem, že jsem na to vlastně vůbec nepřišla. A ty metafory nedávaly smysl.

Chtěla jsem něco napsat, něco v tom samém stylu, jako byl ten původní článek. Chtěla bych mít o čem psát.
Nechtěla jsen psát ani o Osobě, protože ačkoli jsem pořád ještě naprosto beznadějně zamilovaná, nemám toho nic moc co říct. Pořád se potkáváme. Vždycky se na mě koukne, ale já myslím, že je to jen takový ten pohled, který neznamená naprosto nic, jenom se na vás na chvilku zastaví. Promluvili jsme spolu asi tři věty, tečka, všechno. Ani jsem nechtěla psát o svých pocitech bezmocnosti a nakonec mi došlo že nechci psát ani o tom, jak moc chci jednoho nejmenovaného člověka skopnout ze skály a narvat mu ty jeho jahodový slimky do krku.

Music of my heart II

30. září 2015 v 19:46 | Viola |  Hudba
Dneska tu mám další hudební článek, tentokrát budu po dlouhé době pokračovat v Music of my heart. Přemýšlela jsem, že bych každý díl mohla udělat na nějaké téma, třeba hudba jakou jsem měla ráda jako malá, nejoblíbenější kapely, zpěvačky, nejoblíbenější písničky určitého žánru a tak. Nepřijde mi to jako špatný nápad, alespoň tu přidám víc interpretů, a nebudu mít potřebu přidávat jen písničky, co mám ráda v tuhle chvíli.
Music of my heart nebude bývat pravidelně, třeba každou sobotu nebo tak, přidám nový díl vždycky když se mi bude chtít, nebo když nebudu mít co jiného přidat. Zkrátka, může to být dvakrát do týdne, a jindy třeba dva díly v jeden den, opravdu nevím.
Pro dnešní díl jsem si vybrala ty kapely, a protože jich mám hodně, musela jsem to zredukovat jen na ty opravdu nejoblíbenější. Přesto jich tu ale bude deset. Užijte si je!

1) Nickelback - Sister Sin


2) Arctic Monkeys - Why'd you only call when you're high?


3) Evanescence - Lost in Paradise


4) Bon Jovi - You give love a bad name


5) We are the fallen - Sleep well my angel


29/09/15

29. září 2015 v 22:55 | Viola |  Zápisky
Tak lásky, opět se hlásím s novým článkem.
Ale nevím, jestli se chci hlásit.
Nevím, co chci. Jako obvykle.
Nechci být sama, ale zároveň nechci být s nikým. Možná nechci být s nikým fyzicky. Ale psychicky. Možná chci žít s vědomím, že mám někoho, i když není u mě.
Jediné, co vím s jistotou je to, že nechci nic dělat. Nechci nic říkat. Nechci nikoho vidět. Nechci být. V tenhle moment, v tenhle den prostě nechci.
Je to pořád dokola.

...

Vytáhla mě sebou ven. Víte koho myslím? No, ji přece, tu moji bývalou nejlepší kamarádku, jak o ní někdy mluvím. Mohla bych jí taky vymyslet nějakou přezdívku...Mrcha. to by sedělo.
Mrcha a Vosa. Obě dvě jsou teď strašně moc velký kamarádky, jenomže je spojuje jenom jedna jediná věc - cigarety. Vosa je dokáže sehnat jako nic, a to se Mrše zamlouvá. Má cigarety zadarmo, a hrozně ráda se tím chlubí. Není divu, že to co jiní u nás na škole tají a zapírají, ví už i naše třídní.
Mrcha se asi snažila být milá. Ve skutečnosti je tak neupřímná a falešná, že mám chuť rozbít jí hlavu. Ale mám nějakou důstojnost, ne? Nepotřebuju, aby mě poslali ke školní psycholožce za vážné ublížení na zdraví.
Zkrátka - Mrcha se mě po škole zeptala, jestli nechci jít s ní a Vosou na Hřiště (jakýsi krycí jméno pro místo, kam chodí mladí kuřáci v mém věku) (překlad věty z Mršštiny do češtiny = kluci se na nás dneska vysrali, takže máme volný cíga navíc).
Nejradši bych ji poslala k šípku, jenomže nějak se stalo, že jsem jí to odsouhlasila.

Top5 mého dětství

29. září 2015 v 15:14 | Viola ft. její dětské já |  1000+1 věcí, co mám ráda

Pamatujete ještě na rubriku 1000+1 věcí, co mám ráda? Někdy v srpnu jsem do ní přidala dvě abecedy, ale jelikož mě napadlo, jak by se ta rubrika dala ještě využít, a v abecedě jsem se u pár písmen zasekla, přidám sem tenhle článek. Abeceda bude pokračovat, to jo, ale mezitím do téhle rubriky přihodím pár dalších článků, protože jestli chci dát kdy dohromady 1001 věcí, měla bych si pohnout.
A o co půjde v tomhe článku? Název už vám asi stihl napovědět, že to budou věci, které jsem měla ráda jako dítě. Trochu to ještě upřesním - přidám jednu písničku, film, knížku, počítačovou hru a seriál, na kterých jsem, dá se říct, vyrostla, nebo které jsem prostě měla nejradši když mi bylo třeba šest.


Novej článek..

28. září 2015 v 21:01 | Viola |  Zápisky
Včerejšek jsem dost zabila. Ostatně, jako skoro každý jiný den. Jenom jsem ležela, dívala se na filmy co jsem už stokrát viděla a cpala se víc než normálně. (Kdybych tak aspoň příbírala. Štve mě, jak si ti kreténi myslí, že nežeru. Já žeru až moc, jenom mám až moc "dobrý" spalování. A zase tak hubená nejsem. To si zas jen někteří myslí, kdovíjak nejsou vtipní). Večer jsem si s OsobouA, se kterou jsem naposledy mluvila nakonci školního roku (protože je teď na intru), a které jsem se možná trochu líbila, vyměnila pár zpráv prakticky o ničem.
Moje celodenní válení mělo za následek, že jsem nebyla unavená a tudíž jsem se tak od desíti, kdy jsem usoudila že si půjdu lehnout, do půl jedné ráno převalovala a přemýšlela nad tím, jak bych ráda usnula.
Nikdy nevydržím spát třeba do deseti ráno, vždycky se vzbudím brzo. Možná je to zvyk z týdnu, kdy vstávám do školy. Proto jsem taky přes den tak moc unavená. Nedělá mi problém spát přes den, v noci je to horší.
...

Zítra je úterý. Konečně. Bude to znít asi hodně, hodně divně, když řeknu že už se na něj těším. Nijak moc velkou radost jsem neměla už z toho, že je dneska státní svátek. Nejspíš se dostávám do té méně častější fáze své nálady, a to do té, kdy potřebuju být s lidmi. A to s takovými, na kterých mi záleží, a kteří mě mají rádi. A já vím, že ve škole jich pár takových je.
...

Nesnáším, když mi lidi nerozumí. Snažím se jim vysvětlit, jak to se mnou je, a oni to stejně pochopí jinak, než to myslím. Proto jim už neříkám skoro nic. Aspoň tak předcházím těm trapným situacím, kdy si o mě musí stoprocentně myslet, že jsem psychicky labilní.
...

Hra, u které jsem opravdu málem prohodila mobil oknem

28. září 2015 v 18:53 | Viola |  Herní koutek
Tenhle článek nejspíš bude na můj blog trochu netradiční, ale čert to vem, naučila jsem se ho brát jako svoji vylívárnu mozku, a teď si ho opravdu potřebuju vylít.
Před pár minutama mohl můj mobil trefit někoho na ulici do hlavy.
Snad nikdy se mi nestalo, že by mě dokázala nasrat naštvat hra. Nstalo se mi to ani u toho flappy birda, ale to bylo možná tím, že ten mi šel a běžně jsem dala skóre třeba sto. Jenomže mě nebavil, ovšem to je trochu jiný příběh. Tak teda, abych vyvedla z omylu všechny, co považují flappyho za zlo: flappy není zlo. Tohle je zlo.
Ta pitomá kostička se kterou musíte skákat přes ty jehly a kdovíco. Však víte co myslím. Přece nebudu jediná koho dokázala naštvat hra.
Geometry dash. Kluci u nás ve třídě ji hrajou pořád, a tak jsem to taky chtěla zkusit. Neměla jsem to dělat, ta hra mě připravila o dobrých pár hodin života (znáte to, když se rozčílíte, odečte se vám nějaký čas, nevím teď přesně kolik). A to jen proto, že jsem nedokázala to blbý letadlo s kostkou uvnitř, otočený vzhůru nohama, dostat na konec úrovně která byla opravdu hodně blízko. Ani nevím, kolik na to padlo pokusů (a hodin života), každopádně jsem to nedala. Musela jsem to vypnout, protože jinak bych o ten mobil zaručeně přišla, válel by se totiž na kusy dole na ulici. (I když novej by se mi hodil)



Nebudu říkat, že to nebyl špatnej nápad, ta hra. Byla by i fajn. Kdyby mě nepřipravovala o hodiny života které jsem jednou mohla strávit v klidu a pohodě se svou rodinou skládající se z osmnácti koček a psa, u televize sledováním opakování Chcete být milionářem na Telce.
Kecám. Ta hra je sama o sobě docela dobrá, její vývojář určitě neplánoval, že bude (je trapný říkat to furt dokola. Však víte, to s těma hodinama)...
A ještě, kdyby vás to třeba nenapadlo - tohle nemělo fungovat jako recenze, názor nebo tak. Tohle mělo fungovat jako můj pocit z téhle hry. Který je myslím dost dobře poznat..

Halsey

27. září 2015 v 18:03 | Viola |  Hudba
Dneska tu mám jeden hudební článek. Dlouho jsem žádný takový nevydala, ale někdy ve čtvrtek se mi naskytl skvělý námět, který jsem se dneska rozhodla zrealizovat.
___

Možná jste už tuhle začínající zpěvačku, vlastním jménem Ashley Nicolette Frangipane už postřehly, obzvlášť pokud se pohybujete na sociálních sítích jako je We heart it nebo podobné. Zrovna já jsem se totiž o jednadvacetileté zpěvačce Halsey dozvěděla na We heartit.
Hudbě se věnuje už od sedmnácti let, začínala přidáváním na YouTube a první album Badlands jí vyšlo v srpnu letošního roku. Dva první singly, Huricane a Ghost vydala ale už v roce 2014.

A na konci jsem to stejně udělala znovu..

26. září 2015 v 21:00 | Viola |  Zápisky
Na stole mi leží igelitka s pěti knížkama a jedno složené černé tričko. Opět jsem nezklamala. Mamce se podařilo přemluvit mě, abych s ní zašla nakupovat, udělala ovšem tu chybu, že mě vzala hned po Bershce -kde jsem si vybrala to jedno tričko- vzala do knihkupectví. Od tamtud už jsem se nemínila hnout, a tak si svoje obchody prošla sama. Na jejich čtení mám ale hrozně málo času. Dny utíkají rychleji, než je mi milé, jen co přijdu ze školy a najím se, jsou čtyři hodiny a než se naučím, na čtení mi nezbývá moc času. A já jsem si až dneska uvědomila, že je konec září.
Tenhle prodloužený víkend chci využít k dočtení Sophiiny Volby, kde mi zbývá okolo dvouset stran.
Kdy ale začnu s těma novýma, to netuším.

Pořád na něco čekám. Nemyslím to tak, že bych všechno odkládala na vhodnější chvíle, myslím to trochu jinak. Čekám, až se něco stane. Až něco, nebo někdo přijde. Nevím přesně kdo nebo co. Ale až se něco stane.
Lhala bych, kdybych říkala jak mi ten klid a stereotyp vyhovuje. V něčem možná ano, ale chtělo by to něco...něco.

Potřebuju psát. Někdy se přistihnu, že nebudu spokojená, dokud něco nenapíšu. A že musím něco napsat.
Neumím psát. Nebudu si nic nalhávat, moje zápisky jsou jako by je psal šesťák, ale přesto mě tahle činnost uklidňuje. A možná se budu každým napsaným výlevem lepšit.
Hrozně moc bych chtěla vypsat všechny myšlenky co mám, všechny obavy, pocity a všechno, co mě jen napadne. Chtěla bych vypsat všechno co mám v hlavě,nacpat to do článků, aby mi už v mysli nic dalšího nezbylo.
A taky kreslit. Chci nakreslit všechno, mam na to dokonce i nápady. Je tu jen jeden problém, a to ten, že neumím kreslit.

Můžete mě kopnout do obličeje, prosím?

24. září 2015 v 16:34 | Viola |  Zápisky
Ptají se mě, jestli je všechno v pořádku. Samozřejmě že je, říkám já. Následně dodávám slovíčko Ale, které mi jen tak vyklouzne. Nechci ho říct, protože vím co potom bude následovat. Jenomže ho řeknu tak nějak automaticky, jako bych tu právě vyslovenou lež chtěla malinko přiblížit k pravdě. A už to začíná:
-Ale co? Něco se děje?
-Ale...

The Courtship Book tag

22. září 2015 v 17:46 | Viola |  Knihy

Včera jsem na Wattpadu projížděla všechny ty Tag knížky, a v jedné jsem našla The Court ship book tag. Jeho forma mě hned zaujala, a protože jsem na Wattpadu spíš jako čtenář, než spisovatel, řekla jsem si, že se nic nestane, pokud ho vyplním na blogu. O co v tagu jde? Jak vám asi došlo, tak o knížky. Tag se dělí na deset fází - tedy jakoby deset fází vztahu. Ke každé fázy je otázka, ke které přiřadím jednu knihu:)

1. Fáze
Prvotní přitažlivost
Knížka, kterou sis koupila kvůli obálce?

Jednoznačně Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti od Ransona Riggse. Miluju horory, proto, kdo tuhle knihu viděl nebo ví jak vypadá, vás asi nepřekvapí, že jsem šáhla zrovna po ní.
Ten obrázek na obálce mě zaujal, a měli jste vidět můj naprosto ohromený obličej, když jsem zjistila, že v knize jsou další takové obrázky.
A ani příběh mě nezklamal.
|Blog open: 15.8.2015|