Ze světa nočních můr

30. srpna 2015 v 22:59 | Viola |  Povídky
Bylo tomu tak každý večer. Každý večer jsem neochotně lezla do postele, každý večer jsem se snažila usnout dřív, než mi mamka přišla zhasnout světlo. Ale to se nikdy nestalo.
Vždycky přišla dřív, usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. Chtěla jsem jí to říct - chtěla jsem se rozbrečet a říct jí, že tu jsou se mnou, čekají až odejde, aby mi nedovolili usnout, natahovali po mě své černé ruce a upírali na mě oči, v nichž se zrcadlil můj vlastní strach.

Vždycky jsem si přetáhla přikrývku přes hlavu, a ačkoli se mi těžko dýchalo, po obličeji mi stékaly prameny poty, vnímala jsem ji jako můj jediný zdroj bezpečí.
Tam na mě nemohli. Živili se mým strachem, děsem v mých očích a tichými vzlyky, kterými jsem se snažila přivolat rodiče. Víc jsem nedokázala. Ale pod peřinou jsem se cítila bezpečně, nebála jsem se. Představovala jsem si v ní svůj vlastní svět a strach ustupoval do pozadí.


Ovšem jen do chvíle, než jsem usnula. Ve snech si ke mě vždycky dokázali najít cestu. A byli mnohem děsivější. Reálnější a neodbytnější. Srdce mi divoce tlouklo do hrudního koše, jako by už nechtělo být se mnou, stejně jako já chtělo utéct od nich.
Zoufale jsem lapala po dechu, třásla se a znovu a znovu musela čelit svým největším nočním můrám.
Většinou to bylo stejné. Dlouhá, bílá chodba, ozářená mdlým žlutým světlem, ze kterého se mi chtělo zvracet.
Po obou stranách byly dveře - stovky dveří s vybledlými nápisy, ale nikdy jsem je nemohla otevřít. Moje cesta byla jasně určená. Jít stále rovně. Dveře se měnili v okna, svítící, hladové oči mě sledovaly přes křehké sklo, které pod sílou jejich pohledů praskalo a sypalo se neslyšně na podlahu.

Ti nejslabší z nich si postačili s živinami z mého strachu a zoufalství, jiní z mých myšlenek. Ale ti silnější chtěli víc než jen to. Chtěli mě. Moji duši. Chtěli, abych se jim vzdala a mohla tak navždy zůstat uvězněná ve své vlastní noční můře.
Zpočátku jsem si myslela, že jde o zkoušku. Nevzdát se, nezpanikařit a zachovat si chladnou mysl. Musím odolat a nakonec zalapám po vzduchu ve svém vlastním pokoji.
Jenomže oni byli každou nocí silnější. Nezískali mě, ale stále se živili strachem. Panikou. Zoufalstvím. Všemi pocity, které jsem si k nim přinášela. A ty jim dodávali sílu.

Každou noc jsem uléhala se strachem, ale zároveň se zvědavostí. Čím starší jsem byla, tím víc se v ni strach měnil. Co se stane, když se nechám? Budu dalším z nich? A nebo prostě zmizím, a už se nevzbudím? A nebo je to všechno jenom výplod mé mysli? To nejspíš. Ale sama jsem tomu nevěřila.
Ale naposledy to bylo horší. Mnohem víc, než jsem kdy před tím zažila.
Byla jsem unavená a slabá. Neměla jsem už sílu dál se jim bránit. Stála jsem na konci chodby, podemnou nazměrně hluboká výtahová šachta.
Stíny se ke mě blížili, s každým jejich posunutím vpřed jsem si byla jistá.
"Teď!" Zašeptala jsem. Nikdy jsem to nedělala, protože jsem zatím znala jen chodbu. Nevěděla jsem, co mě čeká tam dole.
Ale všechno bylo lepší, než nechat svoji duši napospas těm zrůdám.
Skočila jsem. Vzduch mi svištěl okolo uší a já počítala patra, kterými jsem padala. 34-33-32-31...3-2-1...
V duchu už jsem slovo 'nula' říct nestihla. Následoval tvrdý náraz a já pod sebou uviděla svoje tělo roztříštěné na miliony kousků.
Třeba se probudím...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
|Blog open: 15.8.2015|