Srpen 2015

Tak si to shrňme.

31. srpna 2015 v 20:00 | Viola |  Zápisky
V první řadě se chci omluvit za naprosto obyčejný, krátký a mělký (nemohla jsem si vzpomenout jak by zněl opak k "hlubokému článku" nebo "hluboké myšlence"), ale jelikož se rubrika jmenuje Diary, a mě se hrozně líbí představa, že bych mohla psát články jako opravdový deník, rozhodla jsem se to napsat, a i zveřejnit. Protože kdyby tenhle blog byl papírový sešit, napsala bych to stejně.


Ze světa nočních můr

30. srpna 2015 v 22:59 | Viola |  Povídky
Bylo tomu tak každý večer. Každý večer jsem neochotně lezla do postele, každý večer jsem se snažila usnout dřív, než mi mamka přišla zhasnout světlo. Ale to se nikdy nestalo.
Vždycky přišla dřív, usmála se na mě a pohladila mě po vlasech. Chtěla jsem jí to říct - chtěla jsem se rozbrečet a říct jí, že tu jsou se mnou, čekají až odejde, aby mi nedovolili usnout, natahovali po mě své černé ruce a upírali na mě oči, v nichž se zrcadlil můj vlastní strach.

Vždycky jsem si přetáhla přikrývku přes hlavu, a ačkoli se mi těžko dýchalo, po obličeji mi stékaly prameny poty, vnímala jsem ji jako můj jediný zdroj bezpečí.
Tam na mě nemohli. Živili se mým strachem, děsem v mých očích a tichými vzlyky, kterými jsem se snažila přivolat rodiče. Víc jsem nedokázala. Ale pod peřinou jsem se cítila bezpečně, nebála jsem se. Představovala jsem si v ní svůj vlastní svět a strach ustupoval do pozadí.

Kapely jako značka bytí cool?

29. srpna 2015 v 22:22 | Viola |  Střípky myšlení
Je spousta věcí, co nechápu. Je spousta věcí, co mě štve. Je spousta věcí, které nenávidím. Ale jenom málokterá splňuje všechny tři body.
A v poslední době (no, ono to není jen v poslední době. Už před prázdninami jsem jednoho krásného dne seděla v lavici, ryla kružítkem do papíru a nad hlavou mi poletovaly otazníky) je to ta móda s nošením triček s nápisy kapel.
A teď mě nechápejte špatně - já sama je sem tam nosím. Mám jich pár doma. Ale s kapelami, které poslouchám.

Ale abych vás uvedla do tématu - článek o tomhle chci napsat už od chvíle, kdy jsem na blog.cz klikla na ikonku Registrace.
Pak z toho ale sešlo -nevím proč, prostě jsem to napsat nechtěla. Ale nakonec jsem se k tomu přece jen dostala. Jde o to, že každý má ve svém okolí alespoň jednu slečnu, která si kapely tvrdších žánrů spojuje s bytím cool a hustý a kdovíco ještě. I já pár takových znám.
Nikdy - opravdu nikdy bych na sebe nevzala tričko s nápisem 1D nebo tak podobně. Nejen proto, že mi jejich zpěv rve uši a jejich písničkám, a vlastně ani těm klukům samotným jsem na chuť nepřišla, ale taky proto, že nevidím důvod nosit tričko, s názvem kapely, kterou neposlouchám.
Já to nikomu neberu - tedy to co poslouchá. Někdo holt poslouchá pop, jiný zase neváhá sáhnout po něčem tvrdším. Každému se prostě líbí něco jiného. Ale o tohle tu nejde.

Dám vám příklad - jedna moje spolužačka se na focení ukázala ve škole v černém tričku s Eminemem.
Eminem je jeden z mála raperů, které poslouchám, vlastně se v tomhle stylu moc nepohybuju. Ale díky taťkovi, který mě přivedl na většinu mých nynějších oblíbených kapel, jsem se dostala právě i k Eminemovi.
Takže, protože Eminema už nějaký ten pátek poslouchám, a s onou zmiňovanou spolužačku jsme nikdy moc společných řečí nenašli, na tričko jsem se jí zeptala. Prvně odkud ho má a potom, jak dlouho Eminema poslouchá.
Na tuhle otázku se na mě podívala, jako bych byla největší debil pod sluncem a odpověděla, že Eminema ani nikdy poslouchat nezačala.

Myslím, že to nebude jen můj pocit (oprava - není jenom můj), ale nejvíc to odnáší Nirvana. I Nirvanu poslouchám díky taťkovi, a ačkoli mám doma jejich desky a pouštím si je, tričko nemám.
A víte, co mám chuť udělat, když vidím ve škole holky belieberky s obrovským žlutým nápisem Nirvana? Zadupat je do země, šlápnout jim na krk nebo jejich hloupoučké mozky vystavit v obludáriu.
Nechápu, k čemu jim to je. Jako, to že někde slyšeli Smells like teen spirit nebo About a girl, to z nich ještě fanynky nedělá. Obzvlášť když o nich všichni ví, že by byly schopné vystát na lístky Justina Biebera i tříhodinovou frontu.
Sakra, když už teda nějaká holka Biebera poslouchá, tak předpokládám, že se jí jeho hudba líbí a proto ji poslouchá.
Tak když už něco poslouchá, ať si za tím stojí, a nesnaží se okolí přesvědčit o opaku.
My, co tyhle kapely posloucháme se taky nesnažíme přesvědčit okolí o něčem jiném, jen aby jsme měli pocit, že jsme cool.

Myslím, že všichni chápete co chci tímhle článkem říct a každý z vás by k tomu určitě dokázal něčím přispět.
Takže závěr? Každý máme nějaký styl hudby, ať už je jakýkoli. Pokud má někdo pocit, že když bude předstírat že poslouchá tvrdší hudbu, tak bude automaticky ostatními považován za borce, úžasnou osobu nebo nevím co jistě, tak bych ho tímhle článkem ráda vyvedla z omylu.

Wishlist books/1

29. srpna 2015 v 19:00 | Viola |  wishlists-books
Takže takže! Mám tu další wishlist, tentokrát se samými knihami. Chtěla jsem tam připojit i nějaké oblečení nebo něco jiného, ale jelikož jsem včera jela s kamarádkou nakupovat (a z minulého Wishkistu jsem tak až na Zlodějku knih, kterou jsem si přála z celého toho seznanu nejvíc, splnila), takže to, co bych ještě teoreticky na seznam připojila, kdybych s kamarádkou bývala nejela, jsem si právě včera pořídila.
Navíc jsem zjistila, že čiště knižní Wishlist se mi líbí o něco víc, než když jsem tam dala všechno dohromady. Ale přestože sem tam potřebuju i jiné věci než knihy (i když těch často bývá převaha), další Wishlist bych zase udělala z oblečení a podobně. Je možné, že to budu takhle střídat - jednou knihy, jednou ostatní. Uvidíme. Ale teď se pustíme do seznamu.
Vybrala jsem do něj čtyři knihy, které si teď momentálně přeju. Chvilku jsem přemýšlela, jestli tam připojit i Zlodějku, ale nakonec jsem si řekla, že tak nějak by mohly moje wishlisty fungovat - budou aktuální, dokud z nich nesplním všechny body, a to i přesto že mezitím vydám další tři Wishlisty.
Ale dost už kecání -jdeme na to.


Abeceda věcí, co mám ráda 0.2

29. srpna 2015 v 13:28 | Viola |  1000+1 věcí, co mám ráda


~E~ Evanescence
S éčkem jsem zpočátku docela bojovala, i když mě Evanescence napadla hned jako první. Moc se mi nechtělo přidávat další kapelu (jenom v první abecedě jsem se stihla zmínit o několika, i když nebyly v nadpisu), ale protože mě nic jiného nenapadlo (snad s výjimkou eidamu:D), tak jsem se nakonec rozhodla přidat ji sem.
Od Evanescence jsem sem na blog přidávala do rubriky Music jednu písničku, konkrétně Lithium, pokud jste ji tady zaregistrovali, mohli jste si už všimnout že mám tuhle kapelu se zpěvačkou Amy Lee ráda.
Poslouchám ji asi rok, ale za tu dobu se stala moji nejoblíbenější kapelou s ženskou zpěvačkou (aby jste pochopili, poslouchám převážně kapely kde zpívají muži:D).
I když Evanescenci třeba neposloucháte, určitě znáte písničku My immortal - pokud vám to jméno nic neříká, šup na Youtube, uvidíte, že znáte.
Styl, který Evanescence hraje, něco mezi rockem a metalem, mám hrozně ráda. Ale za co tuhle kapelu úplně nejvíc miluju, to jsou písničky, ve kterých je z velké části jenom klavír s doprovodem houslí.


~F~ Fotky/Focení
Ačkoli bych o sobě nikdy neřekla že umím fotit, a můj foťák taky není zrovna nejlepší (upřímně, někdy si vystačím jenom s tabletem:D) fotím poměrně často. Lidi, místa,věci...to co se mi líbí, co je pro mě důležité. A úplně nejvíc ze všeho miluju momentky - fotit je, ne se na nich vyskytnout. Zachytit nějaký okamžik a pak se k němu zase někdy vrátit a najednou se vám vybaví tolik věcí, které by jste možná už dávno zapomněli.

Project about half-minute horrors | Virus Colonna.10zex

27. srpna 2015 v 21:39 | Viola |  Povídky
Tak konečně přidávám na blog nějakou tu povídku! Poslední dobou jsem nějak nevěděla o čem mám psát, znáte to, ten zatracený Writer's block. Ale díkybohu mě zachránil projekt jisté úžasné Ewiline, o kterém už jste všichni nejspíš slyšeli.
Ano, mám na mysli Project about half-minutes horrors.
Úkolem je, vybrat si téma, na které se pokusíte napsat nějaký horor, jak už koneckonců říká název.
Já jsem si vybrala téma 6, Virus Colonna.10zex.
Bude to takový slabší horor, ani to nebude zase tolik strašidelné, ale nápad, který jsem do něj použila (tedy příběh toho doktora) se mi v hlavě odehrával docela dlouho, jenom ho tady tolik nerozvedu.
No, každopádně, doufám, že se vám povídka bude líbit:)


Chvíle před koncem - Lauren Oliver

27. srpna 2015 v 17:37 | Viola |  Knihy
Zdravím! Opět jsem se ti zjevila s článkem o nějaké knížce, tentokrát Chvíle před koncem od Lauren Oliver. Ale ještě než začnu, chtěla bych pro začátek říct jednu věc - pokud jste četli i předchozí dva články z rubriky Books, mohli jste si všimnout, že nepíšu ani recenze, ani čtenářské deníky. Oboje bych někdy v budoucnu chtěla napsat a zveřejnit, momentálně se ale snažím napsat ke knížce, kterou jsem zrovna dočetla, svůj názor a pocity, které ve mě vyvolala. Stejně tak vám chci alespoň lehce nastínit děj, kdyby jste si chtěli knížku přečíst. Nevím, tímhle stylem mě baví psát, a nejspíš bych u toho zatím i zůstala. V průběhu času se na tomhle blogu budete moct setkat s opravdovými recenzemi/deníky, ale prozatím ne;)


Chvíle před koncem

Napsal/a: Lauren Oliver
Žánr: Román, Drama
Originální název: Befora I Fall
Počet stran: 384

Anotace:
Co kdyby vám zbýval jen jeden den života? Co byste dělali? Koho byste políbili? A jak daleko byste zašli, abyste si svůj život zachránili? Samantha Kingstonová má všechno: kluka, o kterého by stála snad každá, tři úžasné nejlepší kamarádky a prostě všechno nej na střední škole Thomase Jeffersona - od nejlepšího stolu v jídelně až po nejlepší parkovací místo. Pátek 12. února by měl být jen další z řady dnů jejího perfektního života.Místo toho se ukáže, že je to den poslední…


Knížka ve mě vyvolala rozporuplné pocity - na jednu stranu mě její nápad a celkový děj opravdu dostal, nedokážu si představit, že bych já sama vymyslela něco takového - na stranu druhou jsem ze začátku knihu moc ráda neměla. Mohla za to celá první kapitola, ve které jsme se vlastně seznamovali s běžným Saminým životem.
Sam jako postavu jsem začala mít ráda až postupem příběhu, ovšem jejím kamarádkám, a vlastně ani jejímu klukovi jsem až do konce na chuť přijít nemohla. Elody, Lindsay a Ally byly prvotřídní mrchy, ačkoli v knize tak nebyly popsány ani jednou. Pro Sam to možná byly perfektní kamarádky, ale já jsem si nedokázala představit, že bych se s nimi mohla vůbec kdy bavit.
Potom Rob - Samin kluk. Sam o něm ze začátku mluví jako o klukovi snů a idolovi celé školy.
Ovšem když jsem se o něm dozvěděla všechno, co mi kniha nabídla, nedokázala jsem pochopit proč.
Podle popisu mi nepřipadal ani fyzicky přitažlivý, a podle chování, které často říkalo můžu-mít-každou jsem o něm přemýšlela spíš jako o idiotovi, než jako o klukovi kterým je posedlá celá dívčí část školy.

Ale teď k samotnému příběhu. Sam je má zkrátka dokonalý a bezstatostný život. Pátek 12.února, kdy celá škola slaví Valentýn , má být pro Sam dalším dnem jako vystřiženým z knihy o bezstarostné teenagerce. Dostane nějakou tu růži, uvidí se s Robem.
Ale to ještě netuší, že by zrovna tento den mohl být zároveň dnem posledním.
Po večírku, ze kterého se v pozdních hodinách všechny čtyři kamarádky vrací, se toho stává příliš mnoho najednou, a Samin dosavadní život se najednou rozplyne.
Víte, když jste náhle mrtví, a všichni okolo vás si dál žijí svůj dosavadní život, je těžké jim vysvětlit, že vy už mezi ně nepatříte.
Samin život byl v jednu chvíli utnut, a ona se ocitá v časové bublině. Vrací se stále do toho stejného dne, znovu a znovu. Až jednou si uvědomí, že to není jen tak pro nic za nic, a že by se možná mohla pokusit napravit všechny chyby, kterých se dopustila.

Kniha byla právě z tohoto důvodu rozdělená na sedm kapitol, z nichž každá představovala jeden Samin návrat do onoho dne. Právě proto, že se ten jeden den, jen s malými změnami, neustále opakoval, jsem se prvních pár kapitol trošku nudila - to mě však přešlo ve chvíli, kdy bylo na Sam jasně znát, jak jí celá tahle zkušenost mění. Z lehce nafoukané a naivní dívky se stává jiná, se smyslem pro spravedlnost a odhodláním napravit, co napáchala.

I sama autorka pojala celý příběh opravdu zvláštně, trochu i fylozoficky, což se mi líbilo.
Co mě ale opravdu dostalo, a rozesmutnilo, byl konec knihy. Nejsem si jistá, jestli jsem to čekala, nejspíš jsem byla připravená na obojí, ale i tak jsem z toho byla nějakou chvíli přešlá.

Koho tedy zajímá, jak celý příběh může dopadnout, a jak se bude odehrávat, můžu Chvíli před koncem jenom doporučit.

Co chci od života?

26. srpna 2015 v 17:56 | Viola |  Zápisky
Někdy je mi fajn. Jsem vysmátá, dokáže mi udělat radost i ta nejmenší maličkost. Mám pak největší chuť pouštět se do spousty nových věcí, bavit se, smát se a o nic se nestarat.
Někdy prostě stačí málo, a jsem šťastná.
Jenomže poslední dobou jsem stále víc zamyšlená, vážná. Namísto toho, abych rozebírala kdejaké bláboly a smála se i tomu nejhloupějšímu vtipu, přemýšlím.


Nad spoustou věcí. Nad svou budoucností. Kde budu za pár let. S kým budu. Jestli budu šťastná, a jestli budu moct říct, že takhle jsem to vždycky chtěla. Jestli si dokážu udělat takovou budoucnost, jakou ji chci teď.
Přesto že jsem v tom "krásném" pubertálním věku, kde se moje plány a přání mění rychleji, než je správné, jakousi představu načrtnutou mám. A stále mám jisté obavy, že to nakonec dopadne jinak. Nemám ráda, když si něco naplánuju, a všechno je nakonec úplně jinak, byť to třeba dopadne lépe, než jsem myslela. Jsem spokojená pouze tehdy, když se mi věci daří tak, jak bych si přála. Možná to není dobrá vlastnost, ale alespoň, když ji máte, se pak víc držíte svých plánů. A mnohdy to není vůbec špatné. Vím o čem mluvím.

Ale zpátky k věci. Často se dívám na svoje kamarády, nebo teď nedávno na třídní fotku mojí třídy, a uvažuju, kolik z nich tu se mnou a pro mě bude, za těch několik let.
S většinou z nich se po devítce už neuvidím. Každý půjdeme na jinou školu, do jiné části republiky. Je hloupost přemýšlet o tom už teď, vždyť v devítce ještě ani nejsem. Až za šest dní, pamatujte. Nebo spíš UŽ za šest dní.
A taky přemýšlím, jestli jsou tu pro mě vůbec už teď.

Někdy se dokážu takovýmihle myšlenkami unášet dlouho. Kolikrát kvůli nic nemůžu ani spát, a když už usnu, ráno se budím s tím, že jsem nad něčím přemýšlet zapomněla. A začíná to odznovu.

Moc přemýšlím. Opravdu hodně, a někdy bych to chtěla umět zastavit. Říct "A dost!" Jako v té reklamě. A proudy myšlenek by se zastavily. Bohužel jsem se ještě nenaučila svoje myšlenky a pocity ovládat. A mám pocit, že čím víc se je snažím zastavit, tím víc přibývají.

Mám neustále pocit, že mi něco uniká. Že poslední dobou přežívám jen ze dne na den. Obzvlášť když byla škola, tak to tak bylo. Pondělí až pátek, pak chvíli klid a pak zase od znova. A tím se dostávám k tomu, že takhle to nechci. Nechci, abych poslední rok na škole, která mi (ačkoli to zní opravdu divně) za těch několik let přirostla k srdci, přežívala jen ze dne na den, a čas, který mi na ní zbývá mi nenávratně utekl.

A proto bych chtěla začít něco dělat. Přestat se užírat. Překonat tu svoji lenost. A přestat se pořád na něco vymlouvat.
Jasně, můžete si říct, že mám ještě celý život před sebou, koneckonců ještě mi ani nebylo patnáct. Ale znamená to snad, že bych na tohle období nemohla mít žádné vzpomínky?

Takže, co bych chtěla od života?

Chtěla bych se naučit bavit se, ať už s někým, nebo jen sama se sebou a taky dělat něco užitečného. Něco, čím bych mohla někomu pomoct. Chtěla bych být alespoň trochu užitečná, a ne tak zbytečná jako teď.
Chtěla bych být jednou tam, kde chci být. A taky bych chtěla, abych na tím pořád nepřemýšlela, alespoň teď ne. Chtěla bych umět žít přítomností a ne se pořád zaobírat tím co bylo a co bude, co jsem mohla udělat lépe, a co bych mohla lépe udělat do budoucna.
A možná bych chtěla být prostě jen šťastná...

Omlouvám se, že tenhle článek byl tak nějak o ničem, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Příště se polepším, I swear:D

Day 1 - List 10 things that make you happy

26. srpna 2015 v 16:00 | Viola |  Challenge



1) Když se vrátím ze školy, a nemám pocit že bych se měla jít někam zahrabat.

2) Když dokážu něco co jsem nečekala.

3) Když někdo dokáže ocenit moji práci.

4) Chvíle s mými přáteli.

5) Chvíle, kdy můžu jenom tak ležet a poslouchat hudbu.

6) Když se ráno probudím, a zjistím že je všechno v pořádku.

7) Když se celá naše početná rodina sejde (jsou to sice podivíni, ale mám je ráda)

8) Když někomu udělám radost.

9) Když se vzbudím brzo ráno a zjistím že je vlastně sobota.

10) Když je něco, co se mi líbí, za cenu kterou si můžu dovolit (to pak máte vidět jak skáču do stropu radostí xD)

+bonus) kafe a knihy. Nejlepší kombinace

30 days blog challenge

25. srpna 2015 v 21:27 | Viola |  Challenge
Challenge tohoto typu mě opravdu ne skutečně baví:D asi před třemi měsíci jsem narazila na podobnou, lišila se jen asi v polovině úkolů, a protože jsem neměla blog, psala jsem si ji jen tak, sama pro sebe. Nevím už, kolik úkolů jsem splnila a kde vůbec celou challenge mám a tak když jsem na We heart it narazila na tuhle, rozhodla jsem se, že se ji pokusim, pokud možno pravidelně přidávat na blog.Snad vás to bude bavit:)

|Blog open: 15.8.2015|