Že by se snad někdo uráčil vrátit?

15. srpna 2016 v 16:28 | v. |  Zápisky
No, já jen že má blog dneska první narozeniny. Vzpomněla jsem si na to vlastně naprostou náhodou, a je to taky celkem vtipné, že jsem si na tohle místečko už pěkně dlouho nevzpomněla a najednou bum - není to dneska už rok? Žeby znamení?

Víte, já si prostě potřebovala odpočinout. Je to víc jak půl roku, co jsem se ani neozvala, stále si říkala, vždyť já budu psát, zítra něco napíšu...atakdále. Jenomže, a to mi všichni blogeři dají za pravdu, když se do psaní nutíte, a chcete za každou cenu něco vyplodit, nejde to. Já jsem prostě nedokázala napsat jedinou smysluplnou větu, a tak jsem to vzdala s tím, že to snad příjde samo. A asi přišlo, těžko říct. Píšu především pro sebe, tím jsem se omlouvala především. Prostě se vrátím, až se na to budu cítit.

Blog mi chyběl, moc moc mi chyběl a ani nevíte, jaká radost smíchaná s dojetím mě zalila, když jssm zase po tolika měsících otevřela tu svoji důvěrně známou stránku, kde znám každičké písmenko, každičkou větu i komentář. Můj internetový domov.

Nebude snadné to tu znovu oživit, já vím já vím. Možná že už to tady zůstane jako můj 'soukromý' deníček, kde jediné nové návštěvy budou ty ode mě, jak si budu pročítat staré články, nebo se někdo z vás objeví, uvidíme. A taky uvidíme, jestli se sem po tomhle článku ještě vrátím. Abych byla upřímná, moc si přeju zase sem psát a ono je to jen a jen na mě, jestli to tak udělám - ale poslední dobou jsem prošla tolika událostmi, tolika změnami a ta stará Viola, jakou znáte z blogu, už si vyměnila své místo s někým jiným. Na druhou stranu, jedno se nezměnilo - Viola nemá ráda změny, a proto si rozhodně nechce zakládat nový blog. A tak jestli chce udělat comeback zpátky do blogové sféry, tak jen a jedině tady.

Takže se možná ještě vrátím, ráda bych...
 

This is the new (year's) shit.

31. prosince 2015 v 17:08 | v. |  Zápisky
Poslední den v roce, a já ho už od jeho začátku vnímám jako každý jiný, obyčejný den. Dokonce jsem i ztratila přehled o tom, který den v týdnu že to vlastně dneska je, a kdyby mi to náhodou nepřipomněl kalendář, s největší pravděpodobností bych dnešek vydávala za sobotu.
Docela jsem přemýšlela, jestli mám dělat nějaké shrnutí za ten rok, jak v mém životě, tak na blogu, protože tahle ta moje stránka pamatuje jen a pouze rok, se kterým se dnešní noc rozloučíme.
Na we heart it jsem narazila na tento obrázek, s nímž se naprosto ztotožňuju - ačkoli byl tento rok pro mě ve spoustě situacích zlomovým, a tak nějak se během něj formulovala má pravá osobnost, zjistila jsem, že si z něj pamatuju jen naprosté minimum a že se mi podařilo jen tak ho přežít, namísto toho abych ho nějak smysluplně prožívala.

Šťastné a veselé, a tak dále

24. prosince 2015 v 11:07 | v. |  Zápisky
Chtěla bych vám všem popřát hezké a šťastné Vánoce. Ať je strávíte tak jak si je přejete strávit. A taky, ať dneska večer usínáte s pocitem (pokud půjdete dnes večer spát, to já nevím), že ty Vánoce letos stály za to, a že jste spokojení. No a samozřejmě, ať pod stromkem najdete všechna vaše věcná přání.
A ať vám nezaskočí kost z kapra (pokud nejste jako my a nemáte řízky).

Dobře, to by stačilo. Neumím přát. Ale vám jsem popřát musela, protože ačkoli vás neznám, mám vás všechny moc ráda a věřím, že se vám Štědrý den vydaří, jako se zatím daří mě.

Včera jsem šla na procházku se psem, a bylo mi docela líto, že ani letos nebudou bílé Vánoce. Večer jsem pak tak trochu očekávala zázrak, a sice že nasněží přes noc, ale bohužel, tady nejsme v americké vánoční komedii, tady jsme prosím pěkně na jižní Moravě. Co nadělám. Venku to vypadá jako v listopadu, nebo začátkem března, to je celkem jedno, ale rozhodně ne jako na Vánoce. To slovo Vánoce mi při pohledu na náš park připadalo až směšně absurdní a nereálné. A to si ani nepamatuju, kdy naposledy jsem zažila sníh na čtyřiadvacátého.

Ale jinak je to fajn. Včera jsme konečně dovezli stromek, s mamkou jsme dopekly poslední zbytky cukroví a mám za sebou maraton vánočních filmů - mým novým oblíbencem je asi od včerejška Láska nebeská. Nebo jsem jediná kdo se vždycky musí smát, když si vybaví tu písničku Billyho Macka?

No, dneska nemám dvakrát moc času, a tak jsem vám jen chtěla popřát šťastné a veselé. Nový rok vám přát nebudu, jelikož opravdu doufám, že se tu do té doby ještě objevím.
 


Žiju, dýchám, no tak je to v pořádku, ne?

21. prosince 2015 v 18:15 | v. |  Zápisky
Hádejte, kdo je zpátky!

Měla jsem v plánu ozvat se už o dva tři dny dříve, dokonce proběhlo i několik ne zrovna úspěšných pokusů o to něco sesmolit. Nebyla jsem však schopná cokoli z toho dopsat nebo dokonce vydat, protože moje hodnota energie, nálady, chutě a nápadů se pohybuje hodně, hodně pod nulou. Navíc jsem potřebovala na nějakou dobu zmizet z internetu a nechat svoji internetovou existenci podřimovat pod virtuálními peřinkami s motivy veselých jednorožců - nebyla jsem aktivní snad nikde, a když ano, tak jen hodně chabě.
Co si budeme namlouvat - dneska jsem teprve začala řešit dárky, dneska jsem si teprve začala uvědomovat že rok 2015 je zachvíli v prdeli a já jsem nedokázala vůbec nic, že konec prvního pololetí se blíží čím dál rychleji a já mám v hlavě pusto prázdno. Nechci nový rok,nechciii!

Myšlenky pod vodou

12. prosince 2015 v 13:32 | v. |  Střípky myšlení
Nevím, jak se to stalo, ale několik dní jsem nezveřejnila ani větu. Dokonce jsem ani neodpovídala na asku. Dny mi splynuly do jednoho a já si ani neuvědomila, kolik že jich vlastně uběhlo. Topila jsem se v myšlenkách. Stále se v nich topím.
Zakázala jsem si o tom psát, přece jen, stále mě napadají zajímavější věci, o kterých bych se tu mohla zmínit, ale ne. Něco mě zkrátka nutí o tom napsat. Možná se mi budete smát. A možná to nebudete chápat. Ale já jsem došla asi k největšímu uvědomění za celý svůj dosavadní život. Ne asi, ale určitě.

Někde mezi čekáním na aktualizaci mé nejoblíbenější knížky na wattpadu a psaním úkolu do chemie jsem poslouchala písničku Sweet dreams (are made of this), ve které mě upoutala jedna věta - 'Everybody's looking for something'. A teď to vysvětlit hezky popořadě a nezamotat se do toho.

Stejně jako já, i lidi kteří mě den co den obklopují něco skrývají. Jsou věci, které by nikdy nikomu neprozradili, a vy byste je od nich vlastně ani nečekali. Protože je o nich nevíte.
Každý něco hledáme. Každý po něčem jdeme, ať už uvědoměle nebo ne. Někteří hledají vědomí, co vlastně hledají. A mezi ty jsem se dlouhou dobu řadila i já. Nevěděla jsem, co hledám. Vlastně, ani jsem nevěděla že něco hledat můžu. Nebylo to pro mě důležité a až v okamžiku, kdy jsem se zaposlouchala do té písničky se mi celá hlava naplnila tou jednou jedinou prostou větou, která toho v sobě skrývá mnohem víc, než kdy budu moct pochopit.
V titulku tohoto blogu stojí věta, která by mohla být dost dobrou odpovědí na celý tento článek - že hledám novou galaxii. Nejspíš vám došlo, že je to myšleno ve smyslu hledání svého vnitřního světa, svého místa. Nebo svého opravdu pravého já.
Asi většina lidí sama sebe stále ještě hledá, a já tu větu považovala za takové svoje heslo, že i já vlastně toužím po tom najít sebe. (Teď mě napadlo, že by se tento článek dal přiřadit k tématu týdne Hledání sama sebe. Ale čtěte dál, a nakonec zjistíte, že s tímto hledáním nemá tento článek nic moc společného.)
Jenomže věta o tom, že hledám novou galaxii ve které bych se mohla usadit vůbec není to čím bych mohla ukončit celé tyhle svoje úvahy. Je to něco trochu jiného.

Hodněkrát jsem se setkala s tím, že lidi inspiruje k napsání nějakého příběhu či povídky písnička. Mě se nikdy nestalo, že bych něco poslouchala a najednou mi hlavou probleskla myšlenka na napsání něčeho úžasného. A hádáte správně. Zase ta jedna jediná věta odstartovala v mé hlavě smršť nápadů. Nebudu se tady rozepisovat, o čem že jsem to vlastně začala psát, ale celý ten příběh zatím o šesti kapitolách toho pro mě začal hodně znamenat. A zjistila jsem, jak moc se s hlavní hrdinkou ztotožňuju, a jak je ovlivněna mnou samotnou. Na tom není nic zvláštního, většina autorů vkládá do svých postav část sebe, někdy zcela automaticky. Jenze já díky ní začala poznávat nové části mé osoby, které jsem do té doby vůbec neznala a nevěděla, že existují.
A během psaní jedné z kapitol mi došlo, co vlastně hledám já. Pravdu.
Je to celkem ironické vzhledem k tomu, jak hrozná jsem lhářka, nejen k sobě ale i ke svému okolí. A taky je celkem ironické, že nevím, jaký typ pravdy vlastně hledám.
Když se občas rozhlédnu kolem sebe, mám pocit, že je něco špatně a že něco je jinak. A že bych ráda znala pravdu. Pravdu o všem. Já vím, jak hloupě to zní, ale mě celý můj život připadá jako jeden velký klam a že nic není skutečné, dokonce ani já sama.
A tak jsem se rozhodla, že najdu Pravdu.
a možná tohle celé zůstane jen nepatrným výkřikem do nekonečné tmy.

Knižní výzva - 2016

7. prosince 2015 v 19:51 | v. |  Knihy
Obecně je o mě známo, že jsem velký knihomol, čtenář a milovník hodně tlustých knih. Navíc se nám rychle blíží nový rok 2016 a to úplně vybízí k tomu zadat si nějaké super nedosažitelné předsevzetí, protože ani knihomol jako já nedokáže přečíst průměrně jednu knihu za tři dny, kór když má před sebou přijímačky a tak dále.
Jinak. Chtěla bych to alespoň zkusit. Knižní výzvy o sto knížkách, které chcete během jednoho roku přečíst, najdete už na většině blogů, ať už s knižní tématikou nebo nikoli, proto není nijak zvlášť originální, že se do toho chystám zapojit i já.
Bohužel mi žádná z výzev, které jsem našla, dvakrát moc nevyhovovala, rozhodla jsem se trochu ten původní návrh poupravit k obrazu svému. Dost jsem se inspirovala (tedy ve stylu seznamu) blogem posledni-kdo-stoji-v-ceste.blog.cz)
Počet knížek zůstal, ale to je asi tak jediné. Nemám totiž přesný seznam knih, které musím přečíst. Ano, občas se konkrétní názvy objevují, ale převážně jde o jakýsi seznam knižních cílů.
Není kompletní, budu ho postupem času doplňovat a do formuláře níže dopisovat i svoje pokroky. Stejně tak budu do seznamu dopisovat všechny knihy, co jsem dočetla.

Všichni jsme roztomilý malý lháři

4. prosince 2015 v 17:38 | viola. |  Střípky myšlení
Dneska na ráno mi na ask dorazila anonymní otázka, ve které stálo:

"Co si představíš pod pojmem 'lži'?"

Zdá e to být dost primitivní otázka, na kterou by se dalo odpovědět i jednou jedinou větou. Ale protože já se při odpovídání poměrně často rozepisuju a moje úvahy létají všemi možnými směry, nebyla ani tahle otázka výjimkou. Že už píšu v kuse nějak dlouho mi došlo asi po deseti minutách psaní. To mě zarazilo, a při pročítání mého názoru jsem zjistila, že na askovou odpověď jsem se rozepsala až nepříjemně moc. Takže jsem ji smazala a rozhodla se odpovědět sem.
|Blog open: 15.8.2015|